Dějiny písemnictví regionu Český Krumlov

Oblast Českokrumlovska byla, díky své odlehlé poloze, ve srovnání s jinými kraji Čech a Podunají poměrně pozdě osídlena. Proto nástup písemnictví přichází teprve s intenzívní kolonizací v druhé polovině 13. století, kdy se stává tato oblast sídelním jádrem rozrůstající se moci rožmberských Vítkovců. Pozornost tomuto donedávna odlehlému koutu jižních Čech však věnoval i král Přemysl Otakar II., který území považoval jednak za spojující bod s nově budovaným česko - rakouským soustátím a jednak tu pociťoval konkurenci rodu Vítkovců. Výrazem pozornosti obou mocenských středisek, pražského panovnického a vítkovského, jsou dvě velké cisterciácké fundace: klášter ve Vyšším Brodě, založený Vokem z Rožmberka roku 1259 a klášter ve Zlaté Koruně, vzniklý roku 1263 z vůle krále Přemysla Otakara II.

Oba tyto duchovní ústavy, obdařené rozsáhlým feudálním zázemím, se rychle stávají středisky civilizačního pokroku. Zjemnělé prostředí cisterciáků, mající úzké vazby k mateřským klášterům v Burgundsku, si vynucuje potřebu knih. Literární žánry, zpočátku zastoupené jen obecně teologickými a liturgickými knihami, jsou v průběhu 14. století postupně doplňovány vlastní tvorbou skriptorií v obou klášterech, a to jak přepisy evropsky proslulých autorů, tak domácími tématy, jež na přelomu 14. a 15. století v obou klášterech svědčí o vnímané krizi církve před nadcházejícími husitskými válkami. Dosud je zachována v interiéru vyšebrodského kláštera knihovna čítající dnes na 70 000 svazků. (Knihovna kláštera Vyšší Brod). Nikdy v minulosti neutrpěla vážnějšími pohromami, a proto, vzhledem k závažnosti zvláště středověkých manuskriptů (jen pergamenových je 220) a k intaktnosti dochovaného celku, představuje druhou nejcennější historickou knihovnu v České republice. Knihovna v klášteře Zlatá Koruna se rozpadla v roce 1785 při zrušení kláštera císařem Josefem II.

Ve snaze vyrovnat se pražskému dvoru můžeme od počátku 14. století pozorovat ambice v oblasti knižní kultury rovněž ve šlechtickém prostředí, na dvoře Rožmberků v Českém Krumlově. Významnou památkou staročeské právní prózy je z této doby tzv. Kniha rožmberská nebo např. bohatě iluminovaný rukopis teologického obsahu, zvaný Sborník krumlovský. Význam Krumlova jako kulturního centra stoupl ve 2. polovině 14. století, kdy zde při arciděkanském kostele sv. Víta vznikla roku 1380 z iniciativy Václava z Rovného kaplanská knihovna a byla založena městská škola, a zvláště v 15. století, kdy se jako sídlo katolické šlechty stalo město útočištěm zejména katolicky smýšlejícího duchovenstva z celých Čech.

Husitské období, které pro české země znamenalo opožděnou recepci humanistických idejí, se Krumlova nedotklo. Naopak nutilo Rožmberky i materiálně dobře zajištěné katolické měšťanstvo hledat kulturní kontakty v cizině. Zvláště se to projevilo při vysílání stále většího počtu studentů na zahraniční humanistické školy. Kolem rožmberského kancléře Václava z Rovného se koncem 15. století vytvořil okruh humanisticky zaměřených měšťanů, kteří se v některých případech rekrutovali z bývalých studentů na italských univerzitách. Václav z Rovného vlastnil rozsáhlou sbírku antických textů a udržoval korespondenci s boloňským humanistou Fililpem Beroaldem Starším. Dodnes se řada kancléřových knih dochovala ve fondech minoritské českokrumlovské knihovny, dnes uložené ve Zlaté Koruně. Humanistické ideje v měšťanském prostředí Českého Krumlova však zcela zdomácněly až ve 20. letech 16. století.

Velikého ohlasu se dostalo knihovnám obou posledních Rožmberků, Viléma a Petra Voka. Oba navazovali na starší fond, který již v předhusitském období vysoce převyšoval úroveň ostatních šlechtických knihoven v českých zemích. Za Petra Voka z Rožmberka byla rozšířena tato knihovna na více než 11 000 svazků, což ve své době, na počátku 17. století, představovalo největší fond ve střední Evropě. Knihovna později vplynula do sbírek Rudolfa II. Habsburského, s nimiž se po třicetileté válce v polovině 17. století stala švédskou válečnou kořistí. Zásluhu na této knihovně mají zejména rožmberský archivář Václav Březan, který pořídil její katalog a sekretář Theobald Hock z Zweibruckenu, jenž bývá považován rovněž za prvního básníka německého baroka.

V 17. a 18. století byla na Českokrumlovsku literatuře věnována pozornost zejména v souvislosti s dramatickou tvorbou, a to v prostředí eggenberského šlechtického dvora a jezuitské koleje v Českm Krumlově. O literárních zájmech Eggenberků svědčí jejich knihovna, která v roce 1719 čítala 2296 titulů, většinou tištěných v románských jazycích a nenáboženského obsahu.

Kromě krumlovských knihoven prelátské a jezuitské se rozrůstá knižní fond kláštera cisterciáků ve Vyšším Brodě. Za vlády opatů Quirina Mickla a Hermanna Kurtze se v polovině 18. století zaskvěla knihovna v nově barokní podobě a vytkla si ambiciózní cíl, tentokrát však již naposledy: obsáhnout literaturu ze všech oblastí lidského vědění. Na konci 18. století, díky umenšujícímu se vlivu církve na společenské dění, musel klášter na tuto snahu rezignovat a dále se zaměřoval na náboženskou literaturu a vlastní vědeckou činnost. Nejvýraznější osobností této doby, vzešlou z cisterciáckého kláštera, byl Xaver Maxmilian Millauer (1784 - 1840), pozdější rektor pražské univerzity.

Na počátku 19. století se jižní Pošumaví stává stále více ekonomicky a kulturně periferní oblastí, v níž postupně v souvislosti s hmotnou a společenskou emancipací středního stavu dominuje otázka jazykové příslušnosti na česko - německém národnostním rozhraní. České národní obrození zasahuje na Krumlovsko jen okrajově a je reprezentováno pouze dvěma regionálně význačnějšími buditeli: velešínským rodákem a knězem Josefem Vlastimilem Kamarýtem (1797 - 1833) a zlatokorunským učitelem Antonínem Borovým (1755 - 1832).

Oblast kolem Českého Krumlova byla podstatně více osídlena německým obyvatelstvem. Na přelomu 18. a 19. století je rozvinuta hlavně lidová divadelní kultura. Známé jsou hry rytířské, loupežnické, vánoční a zejména pašijové v textu Paula Gröllhesela, které se později proslavily při Hořických pašijových hrách.

Jistě nejznámější literárně činnou osobností na Českokrumlovsku je německy píšící autor Adalbert Stifter (1805 - 1868). Tento rodák z Horní Plané zůstal svojí tvorbou spojen se Šumavou i v době, kdy již dávno přesáhl význam regionu. Je to zásluhou především jeho mistrovství ve vylíčení přírody. Talentovanými německy píšícími autory byli později také Josef Gangl (1868 - 1918) a zvláště Hans Watzlik (1879 - 1948).

Po vysídlení německého obyvatelstva koncem 40. let, po zrušení velkých duchovních ústavů a likvidaci některých kulturních institucí v okresech Český Krumlov a Kaplice,oblast velmi utrpěla a literárně téměř oněměla. Teprve po roce 1989 dochází snad k určitému oživení.

Instituce s většími knižními soubory v okrese Český Krumlov:

(js)

Další informace :
Pověsti a legendy regionu Český Krumlov
Region Český Krumlov v literatuře
Město Český Krumlov v literatuře
Manuálník Jana Staicze ve vyšebrodské klášterní knihovně
Nejstarší rukopisy vyšebrodského kláštera
Prvotisky v klášterní knihovně Vyšší Brod