Historie průmyslové produkce v regionu Český Krumlov

Nástin vývoje průmyslu na Českokrumlovsku a Kaplicku do roku 1945.

Některé podniky, mající charakter průmyslových závodů, jako jsou pivovary, vápenky, cihelny, pily a případně další, existovaly na Českokrumlovsku a Kaplicku od dávných dob. Jednalo se o skrovné závody, které se časem leckde rozšiřovaly a některé z nich existují ještě dnes. Vedle nich se začaly od počátku 19. století pod dojmem tehdejšího obecného technického pokroku budovat manufaktury a později podle povahy výroby skutečné továrny. Takových podniků nebylo v průběhu asi 150 let na území nynějšího regionu Český Krumlov mnoho a do dnešní doby se jich v provozu udržela jen menší část. V roce 1890 pracovalo v oblasti průmyslu v okrese Český Krumlov 2 329 osob, což bylo 3,9 % z celkového počtu obyvatelstva. Srovnávat se s průmyslově vyspělejšími okresy ve středních a severních Čechách českokrumlovský okres ovšem nemohl. Příčin, proč Českokrumlovsko a vůbec jižní Čechy ve vývoji průmyslu zaostávaly, bylo více. Předně to byl nedostatek průmyslových surovin a energetických zdrojů, nedostatek investičního a provozního kapitálu, nevyhovující dopravní síť spojená s pomalou výstavbou železnic, a tím i špatné spojení s ostatním světem, a v neposlední řadě i konzervatisvimus a váhavost lidí, kteří by byli mohli něco pro rozvoj průmyslu udělat. Průmyslové závody, které tu vznikaly, se opíraly o surovinovou základnu z místních zdrojů a podle ní pak upravovaly své skromné výrobní programy.

Vedle jistých náznaků určitého hospodářského rozvoje v první polovině 19. století se již koncem 50. let projevila obecně v jižních Čechách první stagnace u existujících továren, zaviněná zvláště zdražením otopu a vysokými dopravními náklady. Chybějící železniční spojení znemožňovalo již v zárodku úspěšný boj o trhy. Na Českokrumlovsku se tato situace nejvíce dotkla sklářství, výroby sukna a částečně papíru. Naopak dobrý odbyt zboží vykazovaly hamry vyrábějící kosy (zejména na Kaplicku - Mostky), ubýval zájem o nože na ruční řezání slámy v důsledku zavádění jednoduchých řezaček, prosperovaly tuhové doly, železárna v Holubově, strojírna ve Zlaté Koruně a přádelna lnu v Novém Spolí u Českého Krumlova.

Období let 1871 - 1875 bylo ve znamení vysoké hospodářské konjunktury , která se během následujících let změnila na hlubokou depresi. Krize začala již v květnu 1873 a záhy zachvátila všechny sféry hospodářského života. Na poměrně dobré úrovni zůstala i nadále těžba tuhy, která byla soustředěna do okolí Černé v Pošumaví a Českého Krumlova, jak tomu nasvědčuje výčet tehdejších závodů (Historie dolování ve městě Český Krumlov).

Na Kaplicku byla největším závodem celulózka v Loučovicích (Historie papírny Loučovice). Pro zajímavost lze uvést i několik drobných podniků, zabývajících se zpracováním ovčí vlny: přádelna Josefa Zückerta v Českém Krumlově (byla v provozu jen do konce roku 1871), přádelna bratří Wozelků aj.

Za zmínku stojí uvést seznam pivovarů počátkem 70. let na Českokrumlovsku: Benešov nad Černou, Frymburk, Vyšší Brod - klášter, Vyšší Brod - město, Kaplice - velkostatek, Kaplice - město, Český Krumlov - velkostatek, Český Krumlov - město, Český Krumlov - prelátství, Horní Dvořiště, Pohoří na Šumavě, Rychnov nad Malší, Rožmberk nad Vltavou, Rožmitál na Šumavě, Černá v Pošumaví, Horní Dvořiště, Velešín, Cetviny. Lihovar byl na celém území jen jeden, a to ve Vyšším Brodě. Po přerušení výroby zahájil provoz opět počátkem roku 1874 a později byl zavřen podruhé. Krátkodobě existující lihovar v Budákově zastavil činnost koncem roku 1872. (Historie pivovarnictví ve městě Český Krumlov).

Z počátku 90. let (1893) jsou k dispozici jednoduché seznamy průmyslových závodů na okrese Český Krumlov: Václav Schinko, Český Krumlov (stavební a nábytkové truhlářství, 34 zaměstnanců), K. Schönbauer, Český Krumlov (továrna na pozlacování rámů, 98 zaměstnanců), Ignác Spiro, Český Krumlov (papírna, 182 zaměstnanců), František Knechtel, Český Krumlov (továrna na pozlacování rámů, 45 zaměstnanců), Josef Priesl, Český Krumlov (stavitelství, 173 zaměstnanců), bratří Porákové - Arnošt Porák, Český Krumlov (tuhové doly 137 zaměstnanců), bratří Wozelkové, Český Krumlov (továrna na sukno, 58 zaměstnanců), schwarzenberské tuhové doly v Černé v Pošumaví a v Hůrce (712 zaměstnanců), František Schullerbauer, Zlatá Koruna (slévárna, 15 zaměstnanců ),

M. D. Roth, Zlatá Koruna (sirkárna, 64 zaměstnanců), Ignác Spiro, Větřní (papírna a celulózka, 460 zaměstnanců - Historie papírny Větřní), sklárna Josefův Důl (26 zaměstnanců), Nové Spolí (přádelna lnu a konopí, 196 zaměstnanců).

Tento stav závodů se (až na několik zrušených) do konce první světové války nezměnil. Rovněž celé období předmnichovské republiky nezaznamenalo v tomto směru podstatných změn. Počet průmyslových závodů se dále zmenšil a při životě se udržely jen ty, které měly dostatek sil na překonání těžkých let hospodářské krize v třicátých letech.

Povšimněme si nyní blíže hlavních závodů. Po zrušení kláštera Zlatá Koruna v roce 1785 mniši odešli a budovy zůstaly řadu let prázdné. Nebylo pro ně využití a začaly propadat zkáze. První zájemce o pronájem klášterních budov se dostavil do Zlaté Koruny až v květnu 1799 s úmyslem založit zde továrnu na předení bavlny. Objekty mu zřejmě vyhovovaly, a tak si je po nezbytných jednáních od správy velkostatku najal na dobu 15 let. Byl to Antonín Bernard Joss a provoz továrny zahájil roku 1810 na 10 strojích. Hrdý název továrna odpovídal však větší dílně typu manufaktury nežli závodu, jak si jej představujeme dnes. V továrně bylo zaměstnáno 50 lidí, po roce provozu již 86 pracujících na 13 a později na 17 strojích. Jossův podnik vyráběl několik let plným tempem a jeho odbytišti byla větší místa v blízkosti či vzdálenějším okolí. Již v roce 1809 byl trh hlavně v Českých Budějovicích a Českém Krumlově Jossovými výrobky nasycen, začal váznout, až bylo třeba výrobu na nějaký čas zastavit. Krátce nato Joss zemřel a továrnu převzali jeho bratři. Ani jim se však nevedlo lépe a v září 1812 s prvně proslýchalo, že podnikání ve Zlaté Koruně zanechají. Pod dojmem těchto pověstí projevili zájem o nájem klášterních budov bratři Jungbauerové, továrníci z Českých Budějovic. Jednání o pronájem skončilo v roce 1815 dohodou, podle níž v části kláštera zůstali bratři Jossové se svou přádelnou bavlny a bývalý konvent se 37 místnostmi získali Jungbauerové, kteří v něm zařídili továrnu na sukno. V této době bylo v továrně Jossových již 34 - 40 strojů, zatímco Jungbauerové začínali s 12 stroji na výrobu sukna a s 12 na výrobu kazamíru. Nemalé potíže měli zlatokrorunští továrníci s opatřováním odborných dělníků, kteří sem začali přecházet na jejich pozvání z jiných míst. Jossovým šel podnik nadále špatně, upadli do dluhů a koncem května 1821 ze Zlaté Koruny odešli.

Představu o věkovém složení dělníků zaměstnaných v továrně Jungbauerových podává dochovaná část seznamu dělníků z roku 1821, mezi nimiž je uvedeno několik dětí ve věku od 11 do 15 let.

Petr Steffens z Cách pokračoval v podnikání v dosavadní továrně, ale již v roce 1850 se začal zajímat o změnu výroby. Bez souhlasu správy velkostatku, do jehož kompetence klášterní budovy náležely, a proti vůli státních úřadů zřídil tu slévárnu železa, strojírnu a další provozy. Existence továrny byla legalizovaná až v roce 1854. Steffensův podnik vážně ohrozil stavební podstatu klášterních objektů a poškodil je do té míry, že byly interiéry prakticky zničeny. Výrobky zlatokorunské slévárny a strojírny se prodávaly zejména na českokrumlovském a českobudějovickém okrese a vyvážely se do Rakouska a do jiných zemí. Tovární soustrojí bylo na vodní pohon o síle 40 koňských sil. Ze zařízení je třeba uvést 3 hoblovací stroje, 3 vrtací stroje, 9 soustruhů, 2 ventilátory, jeden obráběcí stroj a jednu pilu. Podnik zaměstnával (1875) 12 slévačů, dva kováře, 14 zámečníků, 7 soustružníků a dva truhláře. Ročně se tu zpracovávalo asi 600 q surového železa, 250 q kovářského železa, 2,5b q mědi, 1 q cínu a zinku. Výrobní sortiment: parní stroje a jejich součásti, rámové pily na parní a vodní pohon, hoblovací stroje na řezivo, průmyslové a zemědělské stroje, pluhy apod.

Po Steffensově smrti roku 1879 pracovala zlatokorunská továrna zprvu se střídavými úspěchy, ale od počátku 20. století bylo jasné, že dlouhé trvání mít nebude; továrna byla v roce 1908 zrušena.

Ve Zlaté Koruně existovaly také vedle textilních továren a strojírny i další malé průmyslové podniky. Svým rozsahem byly pochopitelně malé, i když se jim honosně říkalo továrny. V dalším zrušeném klášterním objektu - v kapli sv. Markéty byl krátce po roce 1813 zřízen závod na výrobu slévárenských tyglíků z tuhy a roku 1815 tužkárna. Oba tyto závody využívaly jako surovinu tuhu, dováženou sem z právě otevřených tuhových dolů v okolí Černé v Pošumaví. Tyglírna měla jen krátké trvání. V tužkárně se vyrábělo 6 druhů tužek, které šly zprvu dobře na odbyt na domácím i rakouském trhu. Později tomu již tak nebylo, a proto byla výroba tužek v roce 1824 zastavena.

Nástupním podnikem v objektu někdejší tužkárny byl v letech 1843 - 1849 závod na výrobu sirek sušického továrníka Bernarda Fürtha a po něm jeho dvou synů. Nadějně se rozvíjející podnik v roce 1853 vyhořel, ale byl obnoven a celkem úspěšně bojoval na trzích se švédskými konkurenčními továrnami. Nakonec byl roku 1876 přece jen jako neprosperující zrušen. Fürthův závod ve Zlaté Koruně byl v roce 1881 vystřídán rovněž sirkárnou českobudějovické firmy M. D. Roth. I tento podnik zastavil roku 1902 svou činnost.

Mezi řemeslníky v Českém Krumlově vynikali od dávných dob soukeníci. V letech 1815 - 1820 jich bylo ve městě až 36 a byli mezi nimi i takoví, kteří zaměstnávali 20 - 24 tovaryšů. Jakmile však začaly lidskou práci nahrazovat stroje, nestačili soukeníci čelit konkurenci textilních továren - zejména libereckých a brněnských - a své živnosti museli zrušit. V roce 1860 tu bylo již jen 5 soukeníků a od roku 1871 žádný.

Význačným činitelem ve strojní výrobě sukna na Českokrumlovsku se stala továrna sourozenců Jungbauerových ve Zlaté Koruně, z nichž se, jak již bylo uvedeno, osamostatnil Čeněk Jungbauer. V březnu 1833 začal Jungbauer stavět samostatnou továrnu na sukno v Českém Krumlově na pravém břehu Vltavy a v roce 1835 v ní zahájil provoz. V hlavní budově pracovalo 17 strojů na vodní pohon, byla tam barvírna, lisovna, sklad hotového sukna a valcha. V továrně bylo zprvu zaměstnáno přes 60 lidí. Zboží se prodávalo zejména v jižních Čechách, v Horním Rakousku v části Švýcarska, Tyrolska a v pohraniční oblasti Bavorska. Dobře se rozvíjející podnik byl v noci ze 14. na 15. července 1848 postižen náhlou katastrofální povodní, při níž bylo provozní zařízení téměř zničeno. Podnik byl bez ohledu na snahy podnikatele o obnovení továrny likvidován koncem roku 1854.

Druhou malou továrnou na sukno v Českém Krumlově byl podnik Františka Wozelky v budově stojící při řece Vltavě, pod kostelem u mostu na konci

Kájovské ulice (Kájovská č. p. 58), založený v 60. letech 19. století. Wozelka byl celkem dobře známým dodavatelem sukna pro rakouskouherskou armádu. Uvádí se, že zde byly utkány látky, z nichž byly ušity uniformy granátníků ze Schwarzenberské gardy.

Když po první světové válce - po roce 1918 - tyto odbytové možnosti odpadly, byla továrna zrušena. V dobách svých začátků měla továrna 13 spřádacích stolic se 450 vřeteny. Soustrojí pohánělo vodní kolo měřící v průměru 19 stop (5,9 m) a v šíři 6 stop (1,8 m ). Mělo výkon 10 koňských sil.

Když se ve 30. letech 19. století stával na Českokrumlovsku jedním z nejdůležitějších zemědělských produktů len, začalo se uvažovat o jeho strojním zpracování. Specializovaná přádelna lnu byla založena na pravém břehu Vltavy, nedaleko Českého Krumlova v září 1840 a po dokončení stavebních prací byla nová továrna počátkem roku 1843 v plném provozu. Po prvním rozšíření zaměstnávala v roce 1851 již 170 lidí. V roce 1852 byly zastaralé stroje nahrazeny novými s kapacitou 2 500 přaden. To měl závod již 203 zaměstnance (65 mužů, 58 žen 80 dětí) a stačil zpracovat ročně asi 2 160 q lnu. Po některých majitelských změnách skoupil koncem 60. let valnou část akcií Loepold Steinbrecher a závod se stal vlastnictvím jeho rodiny.V té době bylo v přádelně zaměstnáváno na 300 lidí. V roce 1875 pohánělo vodní kolo a dva parní stroje 30 spřádacích stolic, 22 strojů pro přípravu materiálu, 18 strojů na nářadí a 5 344 vřeten. Počet zaměstnanců v důsledku racionalizačních opatření znatelně klesl a firma zaměstnávala jen 3 úředníky, 6 dozorců, 48 dělníků, 90 dělnic a 45 dětí. Přádelna zpracovávala ročně 3 864 q lnu. Od roku 1894 byly v továrně zavedeny i stroje na zpracování konopí. Podobně jako jiné průmyslové závody na okrese trpěla přádelna opakujícími se potížemi v odbytu výrobků, avšak za předmnichovské republiky prosperovala s výjimkou let všeobecné hospodářské krize poměrně dobře a dávala práci téměř 400 lidem. Za druhé světové války byl v továrně zaveden třísměnný provoz a výroba se zaměřila na válečné dodávky.

Význačným, před časem již zapomenutým a nyní opět obnoveným průmyslovým podnikáním na Českokrumlovsku bylo dobývání tuhy. Největší ložiska byla v okolí Černé v Pošumaví a Hůrky. Původní těžba tuhy byla zde až do roku 1811 omezena jen na nepravidelné kutání místních sedláků. K systematické těžbě tuhy došlo z popudu ředitele českokrumlovského velkostatku Arnošta Mayera, který rozpoznal její význam. Po přípravných pracích byla těžba tuhy v režii schwarzenberského velkostatku zahájená v roce 1812. Zprvu nepatrný závod se začal dobře rozvíjet a dosáhl již po 10 letech svého trvání dobré úrovně. Roku 1824 zde pracovalo už 50 mužů a v roce 1825 dosáhly některé šachty hloubky 24 m. V roce 1834 byl v dolech zaveden první parní stroj, v celé oblasti zcela ojedinělý. Sedláci v Hůrce prodali roku 1842 svůj důlní majetek společnosti A. Eggert. Roku 1847 zahájili těžbu sedláci v Mokré. Eggertův důl koupila schwarzenberská správa dolů v Černé roku 1886, selské doly v Mokré v roce 1892 a postupně i další menší důlní majetek v okolí. Počátkem 20. století činila roční těžba tuhy v rámci uvedené správy 7 889 vagónů, to je asi 78 890 tun.

Rozhodující význam pro vývoj těžby tuhy v okolí Černé mělo vybudování železniční trati z Českých Budějovice do Želnavy (1892), která navazovala na ostatní železniční síť v zemi. (Historie železniční dopravy v regionu Český Krumlov). Jejím prostřednictvím se šumavská tuha začala dodávat do mnoha zemí Evropy. V té době bylo v dolech zaměstnáno 630 dělníků. Těžba se začala rozšiřovat do okolí a pokusy s těžbou se dělaly na mnoha dalších místech v celé oblasti. Součástí provozu dolů byla těžba rašeliny v okolí Černé, jíž se používalo pro vytápění parních strojů, dále jako podestýlky ve stájích apod. V roce 1894 existovala v Dolní Borkové továrna na výrobky izolačních materiálů z rašeliny, která zanikla po několika letech. Po první světové válce ztratily doly většinu svých odbytových možností a závod začal upadat. Špatná hospodářská situace závodu vedla ke snižování mezd a propouštění dělníků z práce, což bylo příčinou mnoha dělnických bouří a stávek v závodě.

V samostatné blízkosti Českého Krumlova, u zámecké zahrady, existovaly od 70. let 19. století tuhové doly těžařstva, které založil Jan Jessl z Korosek u Českých Budějovic. Od roku 1867 mělo těžařstvo několik členů, z nichž nejvýznamnější byli dva bratři Porákové, pocházející z Trutnova. Roku 1876 koupila celý majetek těžařstva Anna Poráková a založila firmu Krumlovské grafitové závody. Po její smrti roku 1882 byly závody přejmenovány na Krumlovské grafitové závody - bratří Porákové. Porákové vlastnili v roce 1914 celkem 79 šachet v katastru obcí Český Krumlov: např. Kladné, Spolí, Přísečná, Vyšný, Novosedly, Křenov, Sloupenec a Mezipotočí.

Produkce skla v regionu Český Krumlov se na počátku 19. století dochovala pouze v okolí Kaplice a Nových Hradů. (Historie sklářství v regionu Český Krumlov). Byly to známé buquoyské hutě, z nichž mladší se jmenovaly Janova (zrušena 1938), Pavlína (1852) a Stříbrná (1881), kde se vyrábělo rubínové sklo. Zánik skláren byl zaviněn podobně jako jinde nemožností obstát v konkurenci s ostatními závody tohoto druhu.

Zakladatelem významné hutě v Josefově Dole poblíž Horní Plané byl sklářský mistr ze Zvonkové Leopold Schnudermacher, který tu začal na jaře 1822 stavět huť, stoupu na písek, brusírnu, obytná a hospodářská stavení pro sebe a 10 velmi skrovných dvojdomků pro 20 sklářských rodin. V roce 1823 huť v Josefově Dole již pracovala. V pořadí druhý majitel huti, František Ricci z Lince, nedokázal udržet podnik v chodu, takže v roce 1858 provoz v huti ustal. Teprve v roce 1863 byl pro myšlenku obnovení sklárny získán známý huťmistr Karel Stölzle z Dolních Rakous, který ji koupil pro svou dceru a jejího manžela, skláře Josefa Palfingera. Oba skláři huť přestavěli a zvětšili její výrobní kapacitu, avšak krátký čas nato upadl Palfinger již jako samostatný podnikatel do finančních nesnází a musel po požáru v roce 1885 výrobu roku 1891 zrušit.

Výroba papíru na Českokrumlovsku má staletou tradici. Na jejím počátku byla městská papírna v Českém Krumlově, dodávající své výrobky do širokého okolí již v 16. století. Počátkem 19. století ji koupila rodina Pachnerova. Její člen Mořic Pachner, rytíř z Eggendorfu, ji vlastnil až do konce padesátých let minulého století. Tehdy byla papírna vybavena dvěma holendry a zpracovávala obvyklou surovinu - staré hadry - ve váze asi 900 q ročně. Roční výroba papíru v ní činila asi 600 q . Další dvě papírny - v Blansku a v Rožmberku - nesporně daleko menšího rozsahu - nebyly v té době již v provozu.

Na činnost českokrumlovské papírny navázal Ignác Spiro, zprvu nepatrný podnikatel, který koupil 11. 4. 1861 Pachnerův podnik. V roce 1866 papírna vyhořela, ale během půl roku byla dána opět do provozu. V roce 1867 koupil Spiro bývalý Pečkovský mlýn a zařídil v něm brusírnu dřeva. Tato nová surovina úplně potlačila dosavadní surovinu a dala podnět k obrovskému rozvoji papírenského průmyslu. Českokrumlovská továrna byla v roce 1879 přestavěna, zvětšena, vybavena zdokonaleným papírenským strojem, dalšími kotli a holendry. V Pečkovském mlýně byla v roce 1880 zřízena papírna a v roce 1883 velká celulózka. Dobré hospodářské výsledky umožnily Spirovi a jeho nástupcům neustálé zdokonalování a rozšiřování výroby i samotného závodu ve Větřní. Roku 1895 získala firma s dalšími společníky velké dílo v Čertově stěně u Vyššího Brodu a postavila zde elektrárnu (Elektrárna ve Vyšším Brodě). Získanou energii, která byla dosud v tomto kraji neznámá, využívala továrna pro sebe jen zčásti, ostatek výhodně prodávala městu Českému Krumlovu a některým dalším místům v okolí.

Současně se v továrně zvýšila míra vykořisťování dělníků, což vedlo k neustálým bojům a pracovním sporům, které vyvrcholily v roce 1925 tak zvanou Velkou stávkou. Dělnické boje se pak ve třicátých letech několikrát obnovily a končily se střídavými úspěchy osazenstva továrny. Po Mnichovské dohodě odešli z papírny prakticky všichni čeští dělníci, kteří se sem ale z valné části opět vrátili po skončení druhé světové války.

Co do velikosti a celkového významu druhý papírenský závod na okrese založil v roce 1884 v Loučovicích jako celulózku Arnošt Porák. Provoz továrny byl zahájen v září 1886. Denně se tu tehdy vyrábělo 8 tun celulózy. Již v roce 1888 bylo zařízení továrny pro velký zájem o její výrobky rozšířeno. Po nějakém čase cena celulózy klesla, a proto se majitel továrny rozhodl, že nebude prodávat celulózu, ale papír, a pro tento účel byly v letech 1895 a 1896 dány do provozu dva papírenské stroje a potom ještě další dva. V roce 1897 zaměstnával závod 17 úředníků a 350 dělníků a vyrobil 5 000 tun papíru z vlastní celulózy. Byly to většinou hedvábné papíry, papírové ubrousky, toaletní papíry a další druhy papíru, zejména balicího. Od prvních let trvání závodu se čas od času opakovaly v závodě mzdové spory dělníků nespokojených se svým postavením s jejich zaměstnavateli. V květnu 1901 závod zčásti vyhořel. Počátkem 20. století byl v Loučovicích postaven druhý závod s moderním zařízením, nazvaný Svatý Prokop. Byly v něm instalovány stroje na výrobu lepenky, které byly doplněny v roce 1907 dvěma papírenskými stroji. V roce 1907 se vyrábělo ve starším závodě Vltavský mlýn 564 vagónů celulózy, z nichž se 445 zpracovalo v papírně a lepenkárně a ostatek prodal jiným firmám. Dnes v tradici výroby papíru pokračuje závod Jihočeské papírny, a. s. , Větřní.

Více než stoletou tradici má v Českém Krumlově výroba obrazových lišt a rámů. Jako první zde vznikla koncem roku 1860 Schönbauerova dílna, která se zprvu specializovala na pozlacovačské práce a později rozšířila obor podnikání na výrobu obrazových rámů. Samostatný objekt zaměřený na tento provoz byl postaven L. Schönbauerem na okraji města v roce 1881. Druhý závod majitele F. Knechta byl na předměstí Tavírna a existoval v letech 1878 - 1893. Výrobky těchto závodů byly velmi vyhledávaným zbožím a jejich část šla na vývoz do mnoha zemí, především na Blízký východ. Závod U trojice převzal v roce 1923 do plného vlastnictví dosavadní společník firmy Julius Tschunko a v majetku jeho rodiny zůstala továrna až do konce druhé světové války. Pokračovatelem výroby lišt a rámů je v současné době podnik Lira.

Do oblasti stavebního průmyslu lze zařadit vápenky, jichž bylo na Českokrumlovsku několik (okolí Českého Krumlova a Černé v Pošumaví). Největší z nich stála na okraji města směrem na Kájov a náležela k českokrumlovskému velkostatku. Byla zrušena až v 60. letech 20. století. Druhá vápenka byla založena v roce 1886 ve Vyšném třemi českokrumlovskými podnikateli. Obě vápenky byly známé v široké oblasti, neboť dodávaly kvalitní stavební i hnojivé vápno.

Popudem k hospodářskému oživení Holubovska v 19. století se stalo postavení železné huti při Křemežském potoku českobudějovickými podnikateli Vojtěchem Lannou, Františkem J. Klavíkem a Janem Procházkou v roce 1841. Vysoká pec byla postavena z pískovce, dovezeného sem z okolí Rokycan, a součástí zařízení závodu bylo 11 vodních kol. Železná ruda nevalné jakosti se pro potřebu huti dobývala u Zahájí a Břehova, Hluboké nad Vltavou, u Strážkovic a v malé míře u Chmelné. V průměru obsahovala 23 - 24% kovu. V železárnách byli zaměstnáni 3 úředníci, 4 dozorci, 52 železářských dělníků, 10 topičů - topilo se dřevěným uhlím, 11 dělníků u vysoké pece, 14 slévačů, 16 hamerníků, 6 nástrojařů a zámečníků, 8 zedníků, tesařů a nádeníků. Nejednalo se tedy o malý závod, jak by se na první pohled mohlo zdát. Železárna byla na počest tehdejšího majitele českokrumlovského velkostatku nazvána

Adolf a pod místním názvem Adolf byla známa i ve světě. V dobách rozkvětu závodu se zde ročně vyrobilo na 1 000 tun surového železa a přes 300 tun litiny. Koncem 70. let 19. století železárna v Adolfově definitivně zanikla

Velmi starými výrobními závody bývaly na Českokrumlovsku hamry, využívající vody jako pohonu strojního zařízení. Zaměřovaly se jednak na výrobu kos a srpů, jednak hospodářského nářadí. Stávaly v Cetvinách, Loučovicích, Mostkách u Kaplice a Českého Krumlova i jinde. Jejich počet od 80. let 19. století neustále klesala a výroba se zaměřila výlučně na zhotovování zemědělského a lesnického nářadí. (Historie mlýnů a pil v regionu Český Krumlov)

Další informace :
Historie průmyslové produkce ve městě Český Krumlov

(jz)