Historie zemědělské produkce v regionu Český Krumlov

I. Zemědělství do roku 1650:
Zemědělská výroba, její úspěšnost a časté neúrody představovaly základní problém života naprosté většiny lidí minulých dob. V porovnání s ostatními regiony patřilo českokrumlovské panství k těm méně úrodným, a to i v dobách, kdy klimatické podmínky přály pěstování obilnin více než v obdobích podstatně chladnějších - příkladem je především 2. polovina 16. a počátek 17. století. Podrobnější představy o rozsahu zemědělské výroby, výnosnosti, spotřebě chlebového obilí a obchodu s ním si můžeme vytvořit pouze v souvislosti s dochovanými písemnými prameny. Tuto agendu vedli od poloviny 16. století vrchnostenští zaměstnanci za účelem přesnější evidence poddanských povinností a možností odkoupení obilí pro panské pivovary, které patřily spolu s rybníkářstvím k nejvýnosnějším a nejrozvinutějším podnikatelským aktivitám rožmberských velkostatků. Na přesnější údaje z doby před rokem 1500 je nutno rezignovat a dílčí výsledky může přinést, pomineme-li ikonografický materiál, pouze středověká archeologie. Přestože půda na území českokrumlovského panství nebyla nejvhodnější, pěstovaly se na zemědělských usedlostech i v panských dvorech všechny běžné plodiny. Teprve od poloviny 16. století se začali zemědělci orientovat na pro ně výnosné pěstování a prodej pšenice pro pivovary, zatímco z panských zdrojů nakupovali většinou žito, které bylo základní chlebovinou (žitný chléb býval označován jako "nahořklý"). Pšenice se tehdy stala doslova strategickou surovinou pro výrobu sladu, jehož se používalo při výrobě tzv. "bílého" piva. Ječmenu, z něhož se vyrábělo kvalitnější a také dražší pivo, se v místních podmínkách dařilo více než pšenici. Podstatnou část osevních ploch jak poddaných rolníků, tak vrchnostenské půdy, zabíral oves nezbytný pro koně jako základní dopravní prostředky. Běžné bylo také pěstování pohanky (po střední Evropě se rozšířila asi v průběhu 14. století a někdy se z ní pekl chléb), prosa, hrachu, lnu a konopí.

Zvlášť od konce 15. století se začal v městském (v Českém Krumlově za městskými hradbami) i venkovském prostředí rozšiřovat počet oplocených ovocných zahrad. V zámeckých (výjimečně i v městských) zahradách stávaly oranžerie a skleníky, ve kterých se pěstovaly nejrůznější subtropické plodiny (nejčastěji různé druhy citronů a pomerančů, fíky a melouny). V okolí Českého Krumlova bývaly chmelnice i nepříliš výnosné vinohrady. Základní osevní technikou zůstával tzv. trojpolní systém, při němž se cyklicky měnil druh osevní plodiny na třech dílech pole, přičemž jeden díl zůstával vždy za účelem revitalizace ležet ladem (tzv.úhor).

Klíčové období každého hospodářského roku - žně - přinášelo zvýšené nároky na pracovní sílu a není proto zvláštní, že se hojně využívalo námezdní práce a že se v zájmu zachování sociálního modelu společnosti staly povinnosti poddaných vůči vlastní vrchnosti součástí neměnného a písemně fixovaného řádu. Ne každý sedlák či chalupník měl s výší těchto feudálních povinností stejnou zkušenost. Na českokrumlovském panství nebyly velké rozdíly pouze ve velikosti jednotlivých rychet (od poloviny 16. století jich bylo kolem 35,

rychtáři nejmenších z nich spravovali 50 osob, jiní i přes 2 000 poddaných) a vsí (některé měly jen 3-5, největší i 25 stavení), ale také ve výši desátku, peněžního úroku a roboty. Čtvrtina všech rychet neodváděla žádný obilní desátek. Robotu na panském neznala téměř polovina ze všech rychet. Na panství však existovaly poměrně křiklavé rozdíly mezi hospodáři ze sousedních rychet (např. sedláci z rychty Střítež a Raveň, Ktiš a Záhoří apod.). Řečeno s nadsázkou, průměrný sedlák z Černé musel svému pánu (pomineme-li královskou berni) odevzdat než necelou kopu grošů ročně, zatímco hospodář z Boletic přišel o 17 kop a ještě musel šest dní v roce robotovat pro vrchnost. Přestože mohly tyto "sousedské rozdíly" vyvolat spory a lokální konflikty, nenalezneme na Českokrumlovsku v období raného novověku žádné rozsáhlejší selské revolty. Svůj vliv měla oboustranně výhodná, jak pro sedláky tak pro vrchnost, "agrární politika" v období do poloviny 17. století, založená na komerčním obchodu s obilím jako klíčovou surovinou pro výnosné pivovarnictví. Přestože fyzickou náročnost zemědělské práce a potenciální strach z neúrody, která mohla zničit v krátké době celou rodinu, si v moderní době relativního blahobytu dokáže představit málokdo, reprezentuje období od poloviny 16.století do roku 1618 jakousi "zlatou dobu" jihočeských sedláků.

II. Zemědělství od poloviny 17. století do roku 1938:
Poměry na venkově v oblasti dnešního regionu Český Krumlov byly po skončení třicetileté války po polovině 17. století velmi neutěšené. Zvláště citelné byly důsledky předchozích válečných drancování vesnic. Mnoho hospodářství zůstávalo vypáleno a opuštěno a jejich obnova trvala řadu let. Některá pole se pro nedostatek pracovních sil neobdělávala. O obnovu zemědělské výroby se pak zasloužily ochranné vrchnosti (to je majitelé panství a statků - Český Krumlov, Rožmberk nad Vltavou, Vyšší Brod, část panství Nové Hrady, na Kaplicku menší statky), které ze svých sýpek poskytovaly poddaným obilí na osev a ze svých dvorů mladý dobytek, aby mohli snáze obnovit obhospodařování svých usedlostí. Obvyklý život se na náš venkov vracel postupně po celou druhou polovinu 17. století. Pro ilustraci budiž uvedeno, že výnos obilovin po roce 1620 činil po sklizni pouhá čtyři, v nejlepším případě šest zrn z jednoho vysetého.

Reprezentanty zemědělské výroby ve vlastní režii panství a statků byly dvory. Tato hospodářská jednotka byla vybavena dostatečnými provozními objekty (stáje, stodoly, sýpky, skromné byty pro čeleď) i čeledí, to je stálými pracovními silami, které se staraly o dobytek a prasata po celý rok. Polní práce na dvorských pozemcích a výmlat obilí obstarávali zpravidla poddaní v rámci roboty.

V konsolidovaných poměrech došlo na přelomu 17. a 18. století i k rozšiřování osídlení směrem k hranicím, a tím k obdělávání půdy nezřídka v místech, kde dříve byly lesy.

Noví osídlenci dostávali za pevně smluvených podmínek k volnému využití panskou půdu v určitém rozsahu, směli si postavit chalupy a měnit neobdělané pozemky na pole a louky.

Postavení lidí žijících na venkově, ostatně i ve městech, bylo v 18. století z dnešního hlediska nadále krajně skromné. Bez svolení vrchnosti se nesměli stěhovat do jiných míst, jít na studia, vyučit se řemeslu, ba ani se oženit. Jisté uvolnění přinesly dva patenty: V roce 1775 robotní patent, který vyměřoval robotní povinnosti poddaných podle zámožnosti rolníků a upravoval délku robotního dne. Roku 1781 vyšel patent o zrušení nevolnictví.

Od počátku 19. století se dosahovalo vyšších výnosů obilí v důsledku účinnějšího obdělávání půdy, zdokonalování zemědělského nářadí a účinným hnojením pozemků.

Další osvobození poddaných od nepříjemných povinností přinesla opatření o zrušení poddanství, roboty a všech feudálních břemen z roku 1848 a 1849. Rolníci se však museli z těchto povinností vykoupit ("gruntovní vyvazení"), což je pak finančně zatížilo a sužovalo ještě hluboko do druhé poloviny minulého století. V té době poškodila naše rolníky agrární krize v několika vlnách, která se pochopitelně dotkla i zemědělské výroby a jejího odbytu na velkostatcích. Před koncem 19. století a na začátku 20. století bylo hospodaření ve velkostatkových dvorech obecně pasivní.

První světová válka zasáhla do přirozeného vývoje českého zemědělství se všemi svými negativními průvodními jevy. Český venkov byl pojednou po válce bez mužských pracovních sil a bez koní, bylo málo obilí na osev, málo přirozených i umělých hnojiv. Katastrofálně se snížil počet skotu, nedostávalo se zemědělských strojů a nářadí všeho druhu. Již v prvních poválečných letech se však situace začala lepšit. Do zemědělství začala stále více zasahovat technika.

Příznivá konjunktura v zemědělském podnikání počátkem dvacátých let se neprojevila ve zlepšení životní úrovně rolníků v takové míře, jak se očekávalo. Zvláště tíživě postihlo zadlužení hospodářství drobné zemědělce v oblasti Šumavy.

Do poválečného vývoje zemědělství hluboce zasáhla pozemková reforma, čímž se obecně rozumí zásah státu do pozemkového vlastnictví za účelem jeho nové úpravy. Uskutečňování pozemkové reformy sledovali se zájmem nejen bezzemci a drobní zemědělci, kteří od ní očekávali zlepšení své existence, ale pochopitelně i postižení velkostatkáři a různí spekulanti, kteří pro sebe hodlali vytěžit maximum. Zákonodárná opatření o pozemkové reformě byla vedena dvěma směry: první převáděl pozemkovou držbu a užívání pozemků v dosavadním vlastnictví velkého pozemkového majetku do rukou jiných držitelů, druhý sledoval ustálení poměrů v užívání nabyté půdy drobnými zemědělci a zajištění klidu během uskutečňování reformy. Na Českokrumlovsku byly pozemkovou reformou částečně postiženy velkostatky Český Krumlov, Rožmberk a Vyšší Brod, jakož i několik menších statků.

Ztráta pohraničního území v důsledku ustanovení Mnichovské dohody z 29. září 1938 se hluboce dotkla i zemědělské výroby v pohraniční části okresu. Netrvalo dlouho a nacisté začali zavádět řízené válečné hospodářství. V zemědělství byly předpisovány povinné dodávky rostlinných i živočišných výrobků na veřejný trh, výroba byla regulována, stanoveny pevné a závazné ceny. Postupně byly ze zemědělství odčerpávány pracovní síly a zařazovány do jiného výrobního procesu, zaměřeného hlavně na válečnou výrobu. Výsledky zemědělské výroby vykazovaly za okupace skutečný pokles jak na úseku rostlinném, tak živočišném. Zvýšila se jen výroba nuceně zaváděných olejnatých rostlin a rostlin pěstovaných pro vlákno, jejichž pěstování bylo zaměřeno opět především na válečné potřeby.

Další informace:
Historie zemědělské produkce ve městě Český Krumlov

(as,jz)