Solná stezka

V šerém dávnověku pohraniční hvozd dosahoval hluboko do vnitrozemí. Byly jím proklestěny kupecké stezky, zprostředkovávající výměnný obchod mezi Čechami a alpskými zeměmi.

Podle některých historiků spadá vznik dálkového obchodu do dějinného úseku starší doby bronzové. V Hallstattu a okolí se začala těžebně využívat ložiska soli a v Alpách byla objevena a zpracovávala se zde měděná ruda. Předmětem směnného obchodu v době bronzové byla z jihu sůl a alpská měď, která se dopravovala v kruhových " hřivnách". Ze severu byl transportován zejména z Krušných hor cín, baltský jantar, kožešiny a snad i zlato. V obou směrech to byly metalurgické výrobky z bronzu jako luxusní zbraně (dýky), ozdobné jehlice, sekery a dláta.

V době halštatsko-laténské se dováželo kromě soli víno a luxusní předměty ze Středomoří.

Z naší země se vyváželo železné zboží, stříbro, zlato ze šumavských rýžovišť, obilí, tuhovaná keramika atd.

V době římské a slovanské se sortiment importu rozšířil o některé potraviny, ozdobnou i užitkovou keramiku a látky. Sůl stále zůstávala nejdůležitější složkou dovozu. V exportu se kromě tradičního zboží vyváželi koně, hovězí dobytek, kožešiny, kůže a také otroci.

Pod pojmem stezka je nutné si představit neširoké pěšiny, upravené pro soumary, nevalně schůdné, na bahnitých místech byla položena tesaná břevna, tzv. mostnice. Stezka byla prý tak těsná a neschůdná, že bylo možno hnát nanejvýše dva koně vedle sebe; jízda vozem byla úplně vyloučena. Proti nepřátelském vpádu byla stezka zatarasována záseky z kmenů stromů.

Regionem Český Krumlov procházelo několik obchodních stezek. My se však zastavíme u jedné z nich - u stezky zvané Cáhlovská, někdy také Kaplická, která se stala osou celého obchodního života Kaplicka. Ve starých listinách je nazývána " antiqua via versus Bohemiam directa" a má se za to, že vedla již v době prehistorické ve směru od keltského oppida Lentia (Lince) na Dunaji ve směru Cáhlov (Freistadt) - Kaplice do nitra Čech. V její blízkosti snad v době halštatské bylo osídleno hradiště zbudované na vrchu u Blanska, které sloužilo také Slovanům.

Vnést více poznatků o existenci stezky v době prehistorické může jedině komplexní archeologický výzkum jak na našem území, tak v Rakousku. Takový výzkum již probíhá na všech třech větvích Zlaté stezky (Prachatice, Vimperk, Kašperské hory).

Původní stezka vedla vždy po schůdném břehu říčky Malše - a tam, kde prales zasahoval až k vodě a byl neschůdný na obou březích, procházela i říčním korytem.

V 9. až 10. století byla zdejší krajina osídlena slovanským kmenem Dúdlebů, kteří obývali hradiště v Doudlebech (zmiňuje se o nich Kosmas v roce 981) . V nejstarší době teprve za Kaplicí vystupovala stezka z pomezního hvozdu a u Rozpoutí (což značí rozcestí) se dělila na dvě větve. Severně šla na hradiště v Doudlebech a severozápadním směrem k hradišti v Netolicích. V blízkosti soutoku Malše a říčky Černé byla na vyvýšeném místě postavena v době románské mariánská kaple (dnešní tzv. Český kostel sv. Floriána) a celnice. Teprve později povstal nynější farní kostel. V těchto místech vzniklo nejstarší osídlení, ke kterému byla později připojena tržní osada vysazená ve 13. století. Splynutí obou osad dalo základ městečku položenému na křižovatce cest.

Bývalý okresní archivář v Kaplici B. Benetka se domníval, že kromě církevních staveb a celnice stál v tomto areálu ještě strážní hrádek. Opíral se při tom o analogii vzniku osad na obchodních stezkách, kde stával hrádek nebo hrad v celnici. Uvádí dva případy. Ve Frymburku vznikla tržní osada při celnici, jež byla u brodu přes Vltavu. Na brodem strměla strážní věž (ještě před válkou se nazývala ve Frymburku jedna ulice Thurmgasse) a na ostrohu vznikla osada. V Trhových Svinech, na nízkém ostrohu v blízkosti farního kostela, stála až do roku 1828 kaple sv. Jana Křtitele, jež byla v předhradí pomezního hradu; s ním a s celnicí tvořila jeden celek. Prvotní osídlení bylo právě v těchto místech. Stál či nestál v Kaplici hrádek? Na to může dát odpověď jedině archeologický výzkum této lokality .

Podle mého mínění byl celý areál dvou kostelů a celnice obehnán dřevěným palisádovým plotem nebo zděnou hradbou. Původní stezka se od Malše stáčela západním směrem k již zmíněné celnici, tomu také nasvědčuje lomení nynější silnice. K zásadnímu obratu došlo po roce 1265, kdy český král Přemysl Otakar II. založil město České Budějovice. Hradiště v Doudlebech ztratilo svůj význam, správním a obchodním střediskem se stalo právě založené město. Odtud začal král stavět novou silnici směrem na Linec, do svých vyženěných rakouských držav. Naproti ní se stavěla silnice i z rakouské strany.

V listinách se o této cestě píše jako o silnici, po níž jezdí kupecké vozy. Cesta neměla být jen úzkou pěšinou, po níž by se tak jako za starých časů dopravovalo zboží jednoduše na zádech krosnařů nebo na soumarech. Nová silnice měla sloužit nejen účelům dopravním, ale také vojensko - strategickým, aby se mohl král s vojskem v případě nebezpečí dostat co nejrychleji do svého rakouského léna. Silnice měla téměř stejný směr jako dnešní E 55.

Severně od Lince, na pokraji šumavských lesů, byla v 11. století obec, která se jmenovala Zaglau. Její původní název se zachoval v češtině ve tvaru Cáhlov. Na místě Zaglau bylo v roce 1277 založeno město Freistadt. Jeho název znamenal, že jde o město svobodné, osvobozené od poplatků a mající zvláštní určení. Mělo se stát zastávkovým městem pro dopravu soli a jiného zboží do Čech, nocležištěm dopravců, tržištěm a skladovým městem. Freistadt rychle zaujal na obchodní cestě významné postavení, které si v ničem nezadalo s postavením

Prachatic. Do freistadtského skladu se sjížděli povozníci po několika cestách, kterými se zásobovala solí celá východní část Šumavy, budějovická kotlina a Novohradsko. Z Kaplice byla přesunuta celnice až k zemské hranici do Dolního Dvořiště, o němž je první zmínka v roce 1279. Kaplice tímto opatřením dosti utrpěla, ale na druhé straně si to zčásti vynahradila, těžíc z výhodné polohy uprostřed cesty mezi Freistadtem a Českými Budějovicemi. Povozníci ujeli denně asi 30 km vzdálenost. V místních krčmách nalezli vozkové útulek před nepřízní počasí, mohli si zde odpočinout, najíst se, napít, případně i noclehovat. I o koně měli postaráno, dostali pro ně píci a oves. Po silnici přicházeli z Čech a Rakouska obchodníci s hovězím dobytkem, kteří dali základ proslulým kaplickým dobytčím trhům. Silnice město neobcházela jako dnes, ale vedla přímo městským centrem .

Kolem stezky docházelo k osidlování dosud pustých území. Směrem z vnitrozemí postupovala česká kolonizace a byly založeny tyto osady: Zbraslav, Suchdol, Všeměřice, Nažidla, Pšenice, Zdíky, Skoronice a Strádov. Během 13. století vznikly hrádek Louzek, hrad Sokolčí, hrádek Pořešín a hrad Velešín.

Jaký byl sortiment dovozu a vývozu ve středověku? Dovážela se hlavně sůl, štýrské zlato, drahá sukna, hedvábí, víno, mořské ryby, jižní ovoce, zámořské koření a zbraně. Vyvážely se různé druhy obilí, slad, chmel, pivo, sladkovodní ryby, máslo, vosk, med a další zemědělské produkty, a také řemeslnické výrobky.

Cesta nebyla jen živou obchodní tepnou, ale také součástí poštovní linky ve směru Praha - Benátky. První zpráva o poštovní stanici v Kaplici je z roku 1530. Spojení udržovali jízdní poslové, kteří vlastnili koně. Poštmistry se stávali občané, kteří pro tento účel měli vhodné prostory a potřebný počet koní. Z Kaplice proslul jako poštmistr jistý Schober, jehož rodu tato funkce zůstala po několik generací.

V polovině 16. století nařídil český král a pozdější císař Ferdinand I. dovoz gmundenské soli.

Místodržitelství v Praze vydalo v roce 1550 příkaz kaplickému rychtáři Wolfgangu Scheplackovi, aby tuto cestu, která se již stala obchodní silnicí, upravil pro potahy, vozící do Čech sůl. Silnice měla být pokud možno co nejdříve hotova. Rychtář Scheplack opravdu do června 1551 měl téměř práci hotovou; silnice, jež měla i dva klenuté mosty , mohla být během 3 až 4 měsíců již dána plně do provozu. Rychtáře však mezitím postihlo neštěstí. Požár zuřící v Kaplici ho připravil o všechen majetek, takže neměl z čeho zaplatit dělníky. Jelikož nepřicházelo "náležité zaplacení", věděl, že nebude moci dokončit práci. Jeho situace byla komplikována ještě tím, že prováděl také jiné stavební práce (úpravy a regulace) pro novohradské panství, kde rovněž čekal na zaplacení 500 zlatých, aby mohl vyplatit 150 dělníků - a nad to ještě dalších 30 sjednaných v Gmundenu. Jak to s rychtářem a dělníky dopadlo, bohužel nevíme.

Cesta císařské gmundenské soli vedla z alpských solivarů do Gmundenu, Mauthausenu, Lince - Urfahru, Freistadtu, Kaplice, Českých Budějovic, Týna nad Vltavou a Prahy. Gmundenskou solí se zásoboval východní břeh Vltavy. Sklady soli byly v Českých Budějovicích a v Týně nad Vltavou.

Sůl se dopravovala v prosticích (bečkách), což byla tehdejší jednotka berní i celní. Pro Čechy byly zavedeny velké prostice o váze 144 liber (74 kg). Prostice soumarská měla 107 liber (55 kg). Velké prostice se vozily na speciálních vozech k tomu určených, které byly zároveň určitou mírou. Na vůz se nakládalo 12 prostic soli, což činilo 888 kg - záleželo i na tom, odkud a kam se jelo a jak měl kdo silné koně.

Na rakouské straně bylo veliké stoupání (Linec 263 m nad mořem, Kerschbaum 713 m nad mořem, rozdíl převýšení činí 450 m) a muselo se místy připřahovat. Z Kerschbaumu do Českých Budějovic cesta klesá (České Budějovice leží 385 m nad mořem, rozdíl převýšení činí 328 m), i když jsou tam protisvahy, jejichž zdolávání bylo pro koně namáhavé. V úsecích prudkého klesání, kde musel vozka vůz intenzívně brzdit - šlajfovat, byly "dopravní značky", tzv. brzdné kameny.

Frekvence dopravy soli byla v historických obdobích různá. V druhé polovině 16. století se po silnici vozilo zhruba 28 000 velkých prostic ročně. Do roku 1620 to bylo 70 000 prostic ročně. Třicetiletá válka snížila dovoz na minimum. Po určitém oživení v 18. století se dovoz na začátku 19. století stabilizoval tak, že na silnici mezi Mauthausenem, Freistadtem, Kaplicí a Českými Budějovicemi bylo v neustálém pohybu 400 souprav formanských vozů, které do Čech dovážely sůl. Doprava soli po silnici skončila zprovozněním koněspřežné železnice z Lince do Českých Budějovic dne 1. srpna 1832. Trasa trati šla téměř ve stejném směru jako solná cesta. Sůl se začala přepravovat jen po železnici a povozníci se museli přeorientovat na jiné zboží; to je však již jiná kapitola.

(vh)