Renesanční prubířská pícka Sebalda Mattighofera

Dům čp. 27 v Radniční ulici byl archeologicky poprvé sledován na přelomu let 1993/94 (Archeologický výzkum domu čp. 27 v Radniční ulici). Získané soubory nálezů pocházejí z 15. a 16. století. Obsahují i četné zlomky technické keramiky -tyglíků. U některých je zřejmá jejich souvislost s metalurgií neželezných kovů. Nejzajímavější nález pochází ze sklepa domu. V kulturní vrstvě obsahující nálezy ze 16. století se tu kromě zlomků renesančních kamnových kachlů nalezly i části zařízení, jehož přesný tvar a celkový vzhled se podařilo rekonstruovat teprve díky náročné práci restaurátorů.

Základem zařízení je 48 cm vysoký dutý válec o průměru 30 cm, s plným dnem a otevřeným ústím, vyrobený z hrnčířské hlíny. Dva plastické prstence na vnitřní stěně ho dělí na tři stejně vysoké části. Spodní prstenec nese otisky roštu, na horní byla usazena okrouhlá deska. Velký obdélný otvor v čelní stěně válce spojuje spodní a střední část zařízení. Při dně spodní části jsou malé okrouhlé otvory. K horní části vnější strany válce jsou přilepeny 4 poloválcové "komíny", vycházející ze střední části, a malá výlevka.

Tato přenosná keramická pícka sloužila k tepelnému zpracování surovin. Proces hoření probíhal ve střední části, kam se na rošt přikládalo dřevo či dřevěné uhlí. Do spodní části propadával popel. K přikládání a k vymetání popela sloužil velký obdélný otvor v čelní stěně, který se dal zakrýt. Okrouhlými otvory při dně, ke kterým mohly být připojeny měchy, proudil do spodní části čerstvý vzduch. Procházel nahoru roštem, nad ním se ohříval na potřebnou teplotu, narážel na spodek desky oddělující střední a horní část pícky a poté odcházel komíny podél horní části ven. Pícka měla dobrý tah, umožňující dosažení i velmi vysokých teplot. Komíny odvádějící spaliny umožňovaly dobré vertikální proudění vzduchu a navíc ze stran ohřívaly horní část pícky. Jejich zakrýváním či odkrýváním se mohlo regulovat proudění vzduchu.

Počátky těžby a zpracování rud neželezných kovů sahají v regionu Český Krumlov do doby kolem roku 1300 (Zlato a stříbro ve středověku regionu Český Krumlov). Období posledního rozkvětu těžařských aktivit na zdejších stříbro a zlatonosných ložiscích spadá do 70. let 15. až počátku 17. století s vrcholem ve 20. letech 16. století. Se zpracováním rud souvisela řada specializovaných profesí (lučebník zlata - Goldscheider, přepalovač stříbra - Silberbrenner apod.). Tito specialisté přicházeli do Českého Krumlova z německy mluvících zemí. Mezi jinými se v pramenech objevuje i jméno norimberčana Sebalda Matighofera, kterého dne 29. prosince 1521 tehdejší rožmberský vladař Petr IV. z Rožmberka jmenoval přepalovačem stříbra a zkušebníkem drahých kovů pro krumlovské doly. Sebald působil v Českém Krumlově i jako důlní úředník a podnikatel. V roce 1540 koupil dnešní dům čp. 27 v Radniční ulici, kde pak žil až do své smrti koncem šedesátých let. Roku 1569, krátce po jeho smrti, prodal jeho syn Kryštof (úředník a později mincmistr budějovické císařské mincovny), dům ševci Wolfu Pilsovi. Sebald Matighofer byl v 16. století mezi majiteli domu jediný, kdo mohl ve svém zaměstnání tak specializované zařízení jako je nalezená pícka využít.

Co vlastně Sebald Matighofer dělal? Co o jeho práci píší jeho současníci, autoři známých pojednání o hornictví, hutnictví a prubířství Georgius Agricola (1556) a Lazarus Ercker (1574)? O prubířství Agricola píše: "Neboť aby bylo lze vyrubanou rudu se ziskem taviti a z ní odloučením strusky čisté kovy vytaviti, stojí za práci nejdříve rudy vyzkoušeti. Hutníci z takového pokusu poznávají, zda ruda obsahuje kov čili nic, nebo zda-li nám ukazuje stopy jednoho či více kovů a mnoholi; konečně také, kterak kovem prostoupené části určité rudy od hluchých a bohaté od chudých lze oddělovati. Získané kovy zkoušíváme, abychom zvěděli, jaké množství stříbra obsahuje jeden cent mědi neb olova, nebo kolik je zlata v libře stříbra. A naopak kolik olova a mědi obsahuje jeden cent stříbra nebo kolik stříbra je v libře zlata. Takový pokus učí dále, zda jsou mince hodnotné či znehodnocené, a dokazuje, zda výrobci mincí přimísili více stříbra ke zlatu nežli přípustno, či zda slili se zlatem neb stříbrem více mědi, nežli jest správné. Prubířství rud rozeznává se od tavení rud jen menším množstvím upotřebené látky; neboť tavením menšího množství poznáváme, zda nám bude hutění většího množství ke prospěchu či ke škodě. Neboť, kdyby hutníci nevěnovali tomuto způsobu zkoumání takové péče, z rud kovy někdy se škodou, někdy beze všeho zisku by dobývali. Vždyť zkoušeti můžeme rudy s nepatrnými výdaji, hutniti však je toliko s velkými". Ercker píše: "Prubířství je vznešené staré umění, vynalezené před dávnými časy alchymií, stejně jako ostatní práce s ohněm, kterými se nejen můžeme poučit o povaze každé rudy a druhu horniny a které z kovů v sobě obsahují, nýbrž učí také probádat každý kov o sobě samém, zda je nutná přísada, zda vůbec a kolik jí má být a pak, jak kovy od takových příměsí vyčistit a v ryzí, čisté a prosté všech přísad rozdělit".

Oba autoři podrobně popisují i "jednotlivé věci při práci prubířské potřebné, počínaje prubířskými pecemi". Ty mohou být, jak píše Agricola, "okrouhlé, nebo čtyřhranné, z cihel, ze železa nebo z jílu". Mívaly tři oddíly, spodní, prostřední a vrchní, uvnitř pak železný plát s otvory, kterými "spadává buď popel spáleného uhlí, nebo prochází vzduch, který přichází do prostoru pod plátem otvory ve stěnách a rozněcuje tak oheň. Pročež tuto pec, kterou hutníci pro upotřebení ke zkoušení nazývají prubířskou pecí, chemici jmenují pecí větrnou. Pece z cihel jsou pevné, hliněné a železné lze přenášeti z místa na místo. Zděné lze rychleji pořídit, železné více vzdorují, hliněné jsou pohodlnější". Také Ercker zná prubířské pícky železné, hliněné a cihlové, rozdělené do tří nad sebou ležících prostorů, které měly "po stranách průduchy a v předu ústí". Prubíř má podle něho mimo jiné vědět, "aby sám dovedl udělat a zručně pro použití připravit všechny svoje pece a nástroje, nebo přinejmenším mohl správně udat, jak je udělat". Agricola i Ercker popisují kromě prubířských pecí i některé další podobná zařízení. Téměř všechna mají stejnou základní stavbu jako pícka z domu čp. 27. Jsou vertikálně rozdělena na tři části - V prostřední se topí, do dolní spadává roštem popel a zvenčí proudí vzduch a v horní (někdy i v té střední) probíhá vlastní technologický proces.

Nalezená pícka je unikátně dochovaným pozůstatkem inventáře dílny přepalovače stříbra a prubíře Sebalda Matighofera, která existovala v jeho domě v Radniční ulici někdy mezi léty 1540 a 1569. Pícku vyrobil jako kusové zboží na konkrétní objednávku a podle přesných instrukcí (nákresů) nejspíše některý z krumlovských hrnčířů. Obdobné pícky však sloužily i při zpracování řady dalších surovin - tavení liteřiny či destilaci kořalky. Množství vyobrazení podobných zařízení, zvaných athanor, najdeme i v alchymistické literatuře, kde jsme také objevili nejbližší analogii k našemu nálezu.

Jak píše Ercker, dělaly se "mnohé prubířské pece podle toho, na jakou je prubíř zvyklý, takovou také potřebuje". A jak se její části dostaly do sklepa domu? Bezpochyby je sem jako nepotřebné haraburdí vyhodil některý z dalších majitelů domu čp. 27. Možná hned ten následující, Wolf Pils. Vždyť k čemu by byla prubířská pícka ševci?

(me)

Další informace:
Archeologické výzkumy ve městě Český Krumlov
Archeologický výzkum středověkého města Český Krumlov
Historie dolování ve městě Český Krumlov
Hrad Český Krumlov, stříbrná huť z přelomu 13. a 14. století
Historie dolování v regionu Český Krumlov