Dějiny lovu a myslivosti v

Vývoj lovu a myslivosti na Českokrumlovsku odedávna souvisel s lesním hospodářstvím, které v této oblasti mělo tradičně dobrou úroveň. V minulosti zde působila řada významných lesníků a současně i myslivců - známá jsou například jména John, Matz, Rosenauer, Schönauer, Heske, Duschek a další.

Původně oblast Českokrumlovska pokrývaly rozlehlé pralesy s množstvím rozličných druhů zvěře. Pradávnou historii lovu dokládají na Českokrumlovsku archeologické nálezy v jeskyni u Dobrkovic, kde byly objeveny kosti pravěkých zvířat - hyeny, vlka, lišky, medvěda, mamuta, koně, tura, jelena, soba, ale i kočky, jezevce a zajíce. Tehdejší lovectví, nezbytné pro zajištění obživy, však ještě nemělo nic společného s pozdější myslivostí. Její rozvoj spadá až do období středověku.

Prvním písemným dokladem o myslivosti na Českokrumlovsku je zákaz odstřelu drobné zvěře, který koncem 15. století vydal Jan z Rožmberka pro panství krumlovské, rožmberské i pro panství kláštera Vyšší Brod. V raném novověku, v zápisech kronikáře posledních Rožmberků Václava Březana z druhé poloviny 16. století, však bývá ještě myslivost ztotožňována s loveckou kratochvílí. Od raného středověku rovněž les měnil svou podobu - jednak začal ustupovat ve prospěch zemědělské půdy, jednak začal být hospodářsky využíván, a to nejen jako zdroj dřeva pro stavební materiál či palivo, ale rovněž při získávání smůly, výrobě dřevěného uhlí, potaše a od 15. století také při rozvoji skláren. Využití lesa však bylo převážně orientováno na uspokojení vlastní potřeby panství a potřeb poddaných, mezi něž patřilo například využití lesní trávy, hrabanky či pařezů.

17. století přineslo ve srovnání s minulostí ještě větší oblibu štvanic - a právě v souvislosti s nimi bývá někdy polovina tohoto století s loveckou hudbou, kultem trofejí, vznešenými loveckými slavnostmi a velkorysými hony pro významné osobnosti označována jako zlatý věk myslivosti. V té době má svůj počátek i uctívání patronů myslivců sv. Huberta a Eustacha, jež zaváděl v Čechách zejména hrabě Špork, k jehož konání se přihlásila i jihočeská šlechta. V 18. století byl pak s nástupem moderního ekonomického myšlení les nadřazován myslivosti. S tím souvisí zvýšený zájem o snižování vysokých stavů zvěře škodící v lesích i na zemědělských kulturách - a tak produkce zvěřiny ustoupila do pozadí.

Pohled pozdějších lesních hospodářů napovídá, že během staletí se podoba lesů na Českokrumlovsku výrazně změnila. "Ačkoli páni z Rožmberka téměř vždy horlivými ctiteli Lověny byli a nebyli-li právě četnými toho času válkami a spory zaměstnáváni, vždy rádi dřevce a lovecké trubky se chápali, přece výsledky tehdejších honeb v neschůdných a nehostinných krumlovských lesích nebyly příliš skvělé, neboť drsné podnebí, mocné sněhové spousty v zimě a nedostatek hájení a péče o zvěř zdárnému vývinu a rozmnožování zvěře nepřály," praví se v Popisu Velkostatku Krumlov z roku 1898.

V době mezi 12. a 15. stoletím žila v prostoru od Českého Krumlova až k hraničním horám řada dnes již vyhynulých dravců a šelem. Byli mezi nimi především orel, sokol, medvěd brtník, vlk, divoká kočka i rys, který byl před několika lety opět uměle vysazen na Šumavu. Vysoké zastoupení ve srovnání s dneškem také měla původně černá zvěř.

Archivní písemnosti poskytují řadu dokladů vypovídajících o hospodaření v lesích na Českokrumlovsku. Vedle již zmíněného zákazu Jana z Rožmberka je to právo "vybírání platů královských a právo v klášterních lesích loviti, honiti a bíti všelijakou zvěř a les ku stavění i pálení na hradě Krumlov sekati", jež získal Vok z Rožmberka roku 1493 na zlatokorunské zboží. Dochovaly se také zprávy o právu vybírat malé výry z hnízd k loveckým účelům na příkrých vltavských stráních v revíru Bory poblíž Křemže. Ze začátku 16. století jsou dochovány zprávy o provozování čižby (chytání zpěvného ptactva na lep i do sítí) v okolí Českého Krumlova.

Již z roku 1528 pochází úmluva o hájení zajíců, sepsaná mezi Janem z Rožmberka a sousedními vladyky. Tato dohoda je důkazem počátku nové spolupráce mezi sousedy při péči o zvěř. Evropským unikátem je pak Registr poznamenaných kuních stezek pro Krumlovsko z roku 1553, v němž jsou popsány všechny pronajaté kuní stezky (kuní kožky byly tradičně ceněny a ve starších dobách sloužily dokonce jako platidlo).

Další zprávy týkající se hospodaření v lesích pocházejí z doby vlády předposledního Rožmberka Viléma, na jehož dvoře působil regent Jakub Krčín z Jelčan. Podle jeho předpisů měli rychtáři hned hlásit na Krumlov porušení zákazu lovu určitých druhů zvěře, rovněž byli tvrdě stíháni pytláci. V době vlády posledních Rožmberků byly také vydávány vrchnostenské instrukce, jež stanovovaly povinnosti, úkoly a práva mysliveckého personálu. Lov byl v té době převážně výsadou šlechty - přičemž není bez zajímavosti, že na dvoře Petra Voka z Rožmberka se lovů účastnily i dámy, které střílely z kuší. K oblíbeným kratochvílím patřilo tehdy také střílení do terčů z kuší i z ručnic - přičemž leckdy došlo i na sázky. Na rožmberských panstvích se také organizovaly štvanicena medvědy, a to zvláště v lesích kolem Hluboké a Veselí. Pro ně byli v krumlovském

medvědníku vybíráni nejdivočejší medvědi, původem z lesů kolem Plešného jezera na Šumavě. V hradním příkopu českokrumlovského zámku jsou medvědi chováni od roku 1558.

Pro stálé vylepšování oblíbených loveckých zábav založil Vilém z Rožmberka v roce 1555 u Českého Krumlova první oboru. V této Tendlgarten, jež se rozkládala od severní strany zámku až k osadě Dobrkovice, byla chována zvěř vysoká i daňčí. Dnešní prostor zahrad a parku přímo pod zámkem v tzv. Jelením příkopu byl tenkrát velikým rybníkem s ostrovem uprostřed. V Jelení zahradě žilo ještě v roce 1784 celkem 106 kusů daňčí zvěře. ( Jelení zahrada ve městě Český Krumlov). Celá obora však byla zničena povodní 14. července 1848, kdy se chovaná zvěř utopila.

Petr Vok z Rožmberka založil v roce 1598 u Nového Dvora Chvalšinského (nyní Červeného Dvora) novou zahradu určenou pro chov bažantů, koroptví a křepelek. Roku 1687 zde pak byla zřízena bažantnice. Byli zde chováni nejenom bažanti, ale také cizokrajní ptáci, bobři a rozličná exotická zvířata - bengálský jelen, "tripolitánské" ovce, kozorožec a různé druhy hus. Bažantnice byla v provozu do roku 1834, kdy ji pro špatné výsledky zrušili.

Zajímavé zprávy týkající se myslivosti pocházejí i z dob, kdy Rožmberky vystřídaly jiné vrchnosti. V roce 1609, tedy nedlouho po prodeji krumlovského panství císaři Rudolfu II. Habsburskému, například Herman Apfelbaum vysloveně zdůrazňoval, že v lesích okolo samotného Krumlova je příležitost k lovu vlků. Již roku 1603 bylo území krumlovského panství rozděleno na jedenáct honebních revírů v čele s lesními. V Českém Krumlově sídlili lesmistr a lesní písař - přičemž instrukce pro tohoto lesmistra byla na svou dobu velice pokroková. V roce 1656 bylo vydáno nařízení zaměřené nejen na zamezení krádeží dřeva, ale jeho součástí byla i ustanovení týkající se myslivosti. Součástí ustanovení byla rovněž povinnost informovat obyvatelstvo prostřednictvím rychtářů a přísežných, aby se nikdo nemohl vymlouvat na neznalost zákazů. Podle dokladů z roku 1681 spravoval lesy vrchní jagrmajstr pro všechna eggenberská panství. V Českém Krumlově mu podléhali vrchní myslivec a jemu přidělený mládenec, na krumlovském panství dále působilo 11 myslivců a myslivec pro lesy na panství Prachatice i další

myslivečtí zaměstnanci - myslivec pro čižbu s mládencem, zaměstnanec opatrující lovecké plachty a sítě, dva mládenci, kteří měli "k ruce" ještě dalšího mysliveckého mládence, se starali o lovecké psy. Účetní doklady napovídají, že myslivost stále ještě tvořila převažující složku celého lesního hospodářství. Ještě na počátku 18. století byli na Českokrumlovsku běžně loveni medvědi, na konci tohoto století pak stále ještě vlci, rysi, divoké kočky, ale i orli (těch bylo za pět let v závěru 18. století uloveno 68).

Za vlády Schwarzenberků doznala myslivost na Českokrumlovsku řady změn k lepšímu. Jan Adolf ze Schwarzenberku vydal již roku 1663 instrukci upravující myslivost. Obsahovala především ustanovení, že nosit ručnici je povoleno jen lesníkům, kteří mají za úkol hubit vlky, lišky, kuny, vydry, bobry a další škodnou zvěř. Také Adam František ze Schwarzenberku a jeho manželka Eleonora Amálie, rozená z Lobkovic, byli známi svým vztahem k myslivosti a za jejich éry dosáhl tento obor rozmachu. (Císařský hon)

Z roku 1722 pochází výnos knížete Adama Františka ze Schwarzenberku, v němž se stanoví "...by šafáři vychovávali mladou zvěř jelení, když by k nim myslivec nějakou přinesl". Od počátku 18. století také platila na Krumlovsku instrukce nařizující vytvářet nové lovecké chodníky, průseky nebo jen pěšinky v lesích a řádně čistit paseky po polomech - zejména v Blanském lese. Současně však byly aktuální úvahy o regulaci množství lovené zvěře - od konce 17. století se totiž začaly ozývat stížnosti na rychlý úbytek některých druhů. Například o jelení zvěři lovčí správce českokrumlovské vrchnosti roku 1719 napsal: "Překážkou chovu je hlavně její rušení a nedostatek vhodných stávanišť; v lesích pasoucí se dobytek zvěř plaší a rychle ubývá dříve rozsáhlých houštin, které byly vyhledávaným útulkem zvěře.

Pro rozvoj myslivosti na Českokrumlovsku mělo velký význam zavedení lesního řádu, který v roce 1715 vydal kníže Adam František ze Schwarzenberku. Od této doby se datuje radikální hubení škodné, zvyšuje se celková myslivecká péče a následuje rychlý vzestup stavů lovné zvěře. Adam František byl dobrým myslivcem i hospodářem a často se osobně přesvědčoval o stavu lesů, o úrovni hospodaření v nich i o úrovni myslivosti. Náruživě se myslivosti věnovala i jeho manželka Eleonora, jejíž četné úlovky jsou evidovány. Za jejich panování se výrazně zvýšily stavy zvěře, byly založeny vlčí ohrady, došlo k vydání přísných předpisů pro takzvanou obnovu neboli zjišťování stop zvěře na čerstvém sněhu, byli tvrdě trestáni nedbalí myslivci odpovědní za případné řádění škodné a tvrdě se postupovalo proti pytlákům. Za dobu vlády Adama Františka a Eleonory byly na mnoha místech Blanského lesa zřízeny "boudy na vnadě", což byly kryty používané při lovu na "újeď" (návnadu; nejčastěji se používali uhynulí koně nebo ovce), byly ale zakládány i louky a políčka pro zvěř a dokonce i říjiště pro vysokou zvěř. Kvůli honům, jejichž společenská funkce často převažovala nad loveckou, byly v lesích zřizovány řídící průsmyky a myslivecké chodníky, důsledně se také dbalo na čištění všech "honebních lesů" od vývratů i zbytků po těžbách, aby byla zlepšena jejich průchodnost. Vysoká zvěř byla lovena i za použití plachet a sítí v uzavřených lesích; teprve později začaly být využívány různé typy posedů budovaných na nejvýhodnějších místech. Kníže Adam František věnoval zvláštní pozornost i toku tetřevů.

Ke konci 18. století došlo k výrazné redukci stavů vysoké zvěře. Bylo to proto, že škody, které tato zvěř působila v lesích i na polích, narůstaly do příliš velkých rozměrů, svou roli však sehrálo také stále více se rozmáhající pytláctví - organizované skupiny bavorských pytláků nepůsobily pouze v příhraničí, ale docházely i do kleťských lesů. (Krumlovský vrchní lovčí Václav Feldegg dokonce vyslal do Bavorska zvláštní delegaci, která měla vyjednávat s pasovským biskupem o omezení pytláctví - a výsledkem bylo vydání největších známých pytláků do Čech a vyslání vojska ke hlídání oblíbených míst přechodů hranice. V roce 1848 pak byl v revíru Borová uloven poslední jelen - a teprve po druhé světové válce opět přišla do Blanského lesa jelení zvěř z revírů vojenských lesů v sousedství. Ve druhé polovině 18. století byla také na Českokrumlovsku zcela vystřílena černá zvěř. Naproti tomu není bez zajímavosti, že ještě v roce 1726 byla při směně části chvalšinského obecního lesa postavena u Hejdlova "jatka na lapání vlků". Od zmíněného roku byl na panství Krumlov veden velmi podrobný výkaz odstřelu zvěře - a tato evidence pokračovala až do zestátnění schwarzenberského majetku v roce 1945. Údaje pořízené generacemi myslivců jsou jedinečným pramenem pro poznání minulosti stavů zvěře na Českokrumlovsku. Zakladatelé výkazu zvěř dělili na užitkovou - srstnatou (vysokou, daňčí, srnčí, černou, zajíce a bobry) a pernatou (tetřevi, tetřívci, jeřábci, bažanti, koroptve, divoké husy, divoké kachny, lysky, sluky velké a malé) a dále na zvěř škodnou - srstnatou (medvědi, vlci, rysi, divoké kočky, vydry, lišky, kuny, tchoři, lasice, veverky) a pernatou (orli, výři, jeřábi, volavky, krahujci, vrány).

Známé jsou údaje o osudu medvědů na krumlovském panství. V pozdějších dobách zde žili sporadicky - převážně v "horních" revírech na Šumavě. Legendární "poslední šumavský medvěd" byl uloven v roce 1856 v tehdejším želnavském revíru. Poslední vlk byl na krumlovském panství uloven roku 1795, poslední dva rysi roku 1802 - vesměs již v šumavských revírech; jen poslední divokou kočku zastřelili v roce 1836 na Kleti.

Po vymizení velkých šelem a omezení pytláctví se rychle začaly zvyšovat stavy srnčí zvěře. Po vymizení velkých dravců přibývalo i tetřevů a tetřívků - zvláště po rozsáhlých polomech v letech 1870 - 1875. Počínající rozsáhlé meliorace slatin a zalesnění velkých polomových holin a později i části enkláv luk v lesích ale následně vedlo k jejich novému úbytku.

Společenské změny, které přinesl rok 1848, ovlivnily i myslivost. Byly zrušeny robotní povinnosti i pro myslivost - a škody způsobené zvěří byli povinni hradit majitelé honiteb. Ještě dlouho po roce 1848 však zůstala myslivost výsadou vlastníků lesní i zemědělské půdy - a to i přesto, že bývalé výsadní právo myslivosti pro příslušníky panského stavu zrušil císařský patent již 7. března 1849. S konečnou platností zrušil šlechtickou výsadu provozování myslivosti zemský zákon o myslivosti z roku 1866, který položil základy pro vytvoření nových honiteb společenských (obecních). Následně však začaly vznikat spory mezi šlechtou a poddanými, na selské honitby se někdy pohlíželo s opovržením - i když je skutečností, že v nich noví myslivci často zvěř doslova vybíjeli a sedláci mnohdy provozovali honitby jen jako prostředek konfrontace s bývalou vrchností.

Pozvolna začal i v lesnictví, stejně jako v zemědělství, převažovat ekonomický pohled - a tudíž se na některou zvěř pohlíželo jako na škůdce, jejichž stavy je třeba radikálně snižovat. Další vývoj myslivosti byl výrazně spojen s pozemkovou reformou podle záborového zákona z roku 1919. K dalšímu vážnému narušení myslivosti došlo po zřízení Protektorátu Čechy a Morava, kdy nová hranice častokrát rozdělila původní velkostatky, honitby - a tím i síť loveckých zařízení. Zároveň byla přijímána tvrdá opatření proti normálnímu hospodaření v honitbách i proti myslivcům samotným.

Vývoj myslivosti a lesního hospodaření však neustal ani v současnosti. Nyní patří k velmi diskutovaným problémům například opatření přijímaná v souvislosti s šířením kůrovce na území Národního parku Šumava, z nedávné minulosti jsou známy diskuse o projektu Lynx, v jehož rámci bylo na Šumavě v letech 1982 - 1987 vysazeno 12 rysů. Projekt se zdařil natolik, že se rysi značně rozšířili, nyní se objevují i v Blanském lese - a dosud není dořešena regulace výskytu rysů v oblastech, kde se s jejich rozšířením nepočítalo. Podobným způsobem se v padesátých a šedesátých letech rozšířila jelení zvěř - a poslední době bylo nutno kvůli neúnosným škodám v lesích způsobených okusem, ohryzem a loupáním přistoupit k výrazné redukci početních stavů. Naproti tomu v případě srnčí zvěře se nyní uplatňují opatření ke zvýšení stavů, které citelně poklesly v souvislosti se zmenšením počtu honiteb a s nárůstem některých technologií, používaných především v zemědělství (zejména chemizací). Podobný osud jako srnčí mají také zajíci, kteří ve většině honiteb nebyli loveni už předtím, než byl jejich odstřel zastaven jako výraz solidarity s moravskými myslivci z oblastí postižených záplavami.

Myslivost společně s lesním hospodářstvím na Českokrumlovsku prošla zajímavým vývojem. Stejně jako v každé lidské činnosti docházelo i k chybám a omylům, které naši předchůdci postupně napravovali. I proto značně kolísaly stavy zvěře i výskyt jednotlivých druhů. Ku cti minulých generací však slouží, že měly velikou úctu k přírodě a k jejím darům. To se však nedá tvrdit o posledním válečném období i o době řady změn, mnohdy pochybných a nedomyšlených, po roce 1945, kdy ne každý myslivec navázal na staré tradice a ne ve všech honitbách se hospodařilo podle osvědčených mysliveckých zásad. Přesto je v současnosti příroda Českokrumlovska zachovalá a představuje mnohdy ještě nedoceněné bohatství. Nyní záleží i na myslivcích samotných, aby odolali lákavým možnostem nabízejícím se v současném tržním prostředí a nepřistupovali k myslivosti necitlivě - z obchodního hlediska. Myslivost je cílevědomá činnost s živou přírodou, která zasluhuje rozmysl a cit - a také mnoho odborných znalostí.

(jn)