Široká č. p. 79

Široká č. p. 79

Lokace :
Široká č. p. 79

Popis objektu:
Jednalo se o původně obytný dům, později změněný na městskou sýpku. Průčelí domu je renesanční, částečně zakryté předstupujícím domem Široká č. p.78. Do ulice Široké je z nezakryté části domu viditelný původně vjezd, dnes společný vstup do budov č. p. 78 a 79. Původně byla celá vnitřní konstrukce domu dřevěná, dnes kompletně změněná poslední radikální rekonstrukcí v 80. letech 20. století. Spodní část zadního průčelí domu tvoří parkánová hradba. Vně hradby vlevo vzadu se nachází jednopatrové stavení, v přízemí i patře klenuté valenými klenbami s lunetami a bez lunet, jež je snad bývalou baštou středověkého opevnění.

Stavebně historický vývoj:
Původně se jednalo o obytný dům, jehož existence je písemně doložena již na počátku 16. století. V polovině 17. století byl dům vykoupen městskou radou pro účely města a byl zde zřízen městský dvůr (sýpka). Pro tyto účely byl dům přestavěn. Slohově by se tato stavba dala zařadit do okruhu hospodářských staveb, které pro město vybudoval Domenico Benedetto Cometta z Eckthurnu. Dnes je vnitřní uspořádání budovy zcela zaniklé po poslední přestavbě objektu v 80. letech 20. století.

Významné architektonické detaily:
Parkánová hradba probíhající zadním průčelím domu

Historie obyvatel domu:
Od počátku dvacátých let 16. století dům patřil dům Janu Sumreirovi, po jeho smrti v roce 1566 zůstal dům v majetku rodiny až do roku 1571, kdy se jako majitel domu začíná objevovat Václav Trubačka, po němž přichází Kryštof Kastner, řečený Trubačka, který vlastnil dům až do roku 1587, kdy jej přenechal Ambroži Kurzweilovi. Od něj koupil dům roku 1590 kožešník Lorenc Bruderle. Vdova po Lorencovi Alžběta dům prodává v roce 1597 Janu Kubíčkovi, po jehož smrti jej kupuje roku 1603 mydlář Blažej Tanzl, kterého zde zastihujeme i ve druhém desetiletí 17. století. V polovině 17. století je dům vykoupen městskou radou pro hospodářské účely města. Byl využíván jako sýpka a byl zde také byt obecního sluhy. V roce 1774 sloužil k ustájení tažných koní a uložení vozů a stříkaček patřících městu. Od počátku 19. století byl pronajímán císařskému zásobovacímu magacínu a dočasně i soukromým osobám.