Historie dopravy v regionu Český Krumlov

České země byly odedávna protkány sítí dálkových obchodních cest, spojujících území Čech s ostatními evropskými zeměmi. Jedním z prvních pravidelných spojení, které se dotklo našeho území, byla jízdní pošta "cursus publicis", pohybující se převážně po stopách římských legií.

Již v raném středověku procházely hraničními hvozdy důležité zemské stezky. Byly to zpočátku jen úzké pěšiny, po kterých se mohli pohybovat pouze nosiči nebo soumaři se zbožím. Územím Šumavy vedlo několik hlavních dopravních cest, které spojovaly alpské oblasti s centrem českých zemí - Prahou a vedly dále do německých zemí, Polska, Ruska i k Baltskému moři. Zahraniční kupci po nich přiváželi zejména sůl, kvalitní látky, víno, tropické ovoce a další zboží. Z českých zemí se naopak vyváželo obilí, dobytek, pivo, ryby, vosk, med a řemeslné výrobky. Největšího věhlasu dosáhla takzvaná "Via aurea" - Zlatá stezka, spojující bavorské město Pasov s Prahou. Po Zlaté stezce vypravovalo pasovské arcibiskupství solné karavany, které procházely pohořím Šumavy přes České Žleby, Soumarský most, Volary, hrad Hus a Libínské Sedlo do Prachatic. Odtud mířily přes Vodňany a Písek ku Praze. Velký význam pro zahraniční obchod měly stezka Linecká, Gmundenská, Vitorazská, Březnická či Vimperská (Historické stezky v regionu Český Krumlov, Solná stezka) .

Osady ležící na obchodních cestách bohatly a měnily se ve výstavná a prosperující města. S nárůstem populace stoupala v českých zemích spotřeba soli. S bohatstvím šlechty a měšťanů rostla poptávka po luxusním zahraničním zboží. Zvětšovalo se množství dováženého i vyváženého zboží a narůstala frekvence na cestách. To si vyžádalo výstavbu kvalitnějších a širších cest, umožňujících přepravu nákladů na rozměrných formanských vozech. Stávající cesty s drnovým nebo zemitým povrchem byly sjízdné pouze za dobrého počasí a zvýšení přepravy neumožňovaly. Náklady na dovoz zboží, mýtné poplatky, skladné, mostné, včetně nákladů na vlastní režii povozů byly důvodem častého zdražování zboží. Rychlost a pohodlnost osobní dopravy závisela na kvalitě jízdních koní, vozů a kočárů.

Teprve v 18. století nastal skutečný rozvoj dopravní sítě. Císař Karel VI. nechal částečně upravit hlavní zemské cesty. Císařovna Marie Terezie a její syn Josef II. věnovali stavbě silnic mnoho pozornosti i značné finanční prostředky. Po silnicích začaly jezdit vozy pravidelných linek státní pošty,

které sloužily jak pro přepravu korespondence, tak i pro osobní dopravu. Jednotlivé úseky cest byly ohraničeny přepřahacími stanicemi s výsadami pro přepravu osob, zpráv a zboží.

Jako další možnost dopravy se nabízela cesta po vodě. Lodní přeprava v českých zemích však nemohla dlouhodobě ovlivnit kvalitu a rychlost dopravy, neboť jen krátké úseky řek byly celoročně splavné. Hlavní vodní tepnou oblasti jižních Čech byla řeka Vltava. (Řeka Vltava - historická komunikace v regionu Český Krumlov)

Po vodě se dopravovalo především dříví z mohutných lesních porostů Šumavy. Nejdříve se mohlo těžit dřevo pouze v blízkosti řeky Vltavy, protože dále do vnitrozemí nevedly potřebné dopravní komunikace. Kmeny byly vázány do vorů a plaveny po řece na trhová odbytiště v Praze. Část dřeva putovala vodní cestou dále do Saska a severního Německa (Historie voroplavby v regionu Český Krumlov). Po řece Vltavě se vory plavily ještě ve 20. století (Poslední vory na Vltavě).

Již ve středověku vznikla myšlenka na vytvoření umělé vodní cesty, spojující řeky Vltavu a Dunaj. K uskutečnění tohoto plánu došlo však až na konci 18. století, kdy byl podle návrhu Josefa Rosenauera vybudován schwarzenberský plavební kanál. Ten umožnil splavování dříví z hospodářsky nevyužitých šumavských hvozdů do řeky Grosse Mühl v Rakousku, kde byla polena nakládána na lodě a putovala po Dunaji

do Vídně (Schwarzenberský plavební kanál). Schwarzenberský plavební kanál sloužil dopravě dříví více než sto let, dokud jej nevystřídal nový výkonnější dopravní prostředek - železnice.

Předchůdkyní parní železnice byla koněspřežná dráha. První koněspřežka na evropském kontinentu spojovala města České Budějovice a Linec. Měla zajistit spojení solných skladů v Českých Budějovicích s rakouským Lincem a s Gmundenem, hlavním střediskem solného obchodu. Koněspřežná dráha zároveň umožnila rychlejší, pohodlnější a levnější dopravu osob .

Jedna z prvních parních železničních tratí v českých zemích, vybudovaná v roce 1868, spojila města Plzeň a České Budějovice. Další železniční spojení v jižních Čechách vznikala s určitým zpožděním. Provoz na trati České Budějovice - Český Krumlov - Kájov - Želnava byl zahájen v roce 1892. V následujícím roce začaly jezdit vlaky na trati Strakonice - Volyně - Vimperk a Číčenice - Vodňany - Prachatice - Volary. Z Volar od roku 1900 pokračovalo železniční spojení přes Lenoru do Vimperka. Teprve v roce 1910 byla prodloužena železniční trať z Volar přes Černý Kříž na bavorskou hranici k městečku Heidmühle (Historie železniční dopravy v regionu Český Krumlov). V roce 1911 byla zahájena doprava na druhé elektrické dráze v jižních Čechách, která spojovala Rybník a Lipno (Elektrická dráha Rybník-Lipno). Železniční síť nebyla po roce 1911 doplněna již o žádnou novou trať.

(mh)

Další informace:
Muzeum Schwarzenberského plavebního kanálu ve Chvalšinách
Plavení dříví na Schwarzenberském plavebním kanálu