Život na venkově v 19. století v regionu Český Krumlov

Českokrumlovsko patřilo vždy po stránce hospodářské k chudším podhorským a příhraničním oblastem Šumavy s převažující řemeslnickou malovýrobou a na venkově se zcela jednoznačně převládající zemědělskou produkcí. Průmyslové podnikání zde začalo vznikat až ve druhé polovině 19. a v první třetině 20. století. Místní průmysl se zde rozvíjel jen velmi zvolna a stále přetrvával domácký charakter malovýroby. Z tradičních hospodářských oborů zde prosperovaly papírenství, textilnictví, malovýroba tkalců, sklářství, těžba a zpracování dřeva a rašeliny nebo těžba grafitu. Domácí rukodělná výroba zpracovávala a využívala především dřeva ze šumavských lesů jako základní suroviny ke zhotovování nářadí, náčiní, nábytku, sirek či dřeváků.

Hornatá oblast Pošumaví s nepříznivými klimatickými podmínkami a méně úrodnými polohami výrazně ovlivnila také strukturu a hustotu obyvatelstva, která patřila k nejřidším v Čechách. Nepříznivý hospodářský vývoj oblasti a omezené možnosti zemědělství donutily část místního obyvatelstva k vystěhovalectví a sezonní práci ve vnitrozemí nebo v cizině. Až do poloviny 20. století patřilo Českokrumlovsko tradičně k jazykově a národnostně smíšeným územím s obyvatelstvem české a německé národnosti.

Až do poloviny 19. století na polnostech přetrvával tříletý sled - ozim, jař, a úhor, přičemž byla veškerá půda rozdělena na tři díly, na které se zasel ozim a jař a třetí zůstal neoset a sloužil jako pastvina. Zemědělství muselo zajistit dostatek potravy nejen pro obyvatele ale i pro dobytek, který zpět do půdy vracel potřebné organické látky formou hnoje, protože nedostatek přírodního hnojiva způsoboval vyčerpání půdy. Během druhé poloviny 19. století se rozšířilo střídání plodin v promyšlených čtyřletých cyklech již bez úhoru. V souvislosti s technickým pokrokem se objevily i první secí a žací stroje, sekačky, mlátičky a samovazy. Přesto bylo zemědělství po celou druhou polovinu 19. století doprovázeno agrárními krizemi a negativně působil i dopad I. světové války. Kromě vrchnostenských velkostatků šlechtických rodů a církevních řádů zde hospodařila i řada středních, malých a drobných zemědělců, jejichž pole a políčka byla oddělována hraničními mezemi.

Polní práce byly každoročně zakončovány podzimní orbou, která se prováděla nejčastěji dřevěným či železným potažním jednoradličním pluhem, kde se využívalo tažné síly volů, krav o koní. Nejsilnějšími a nejspolehlivějšími tažnými zvířaty k povozům a zemědělským strojům byli voli, drobní zemědělci nejčastěji zapřahali krávy a k rozšíření koní jako tažných zvířat došlo až počátkem 20. století. K povozům a strojům se zapřahala tažná zvířata chomoutovými postroji (koně) nebo jhem (skot).

Základ budoucí sklizně byl položen na jaře (jař) nebo již na podzim (ozim), kdy se provádělo osetí. Ovšem nejdříve se musela půda připravit vláčením dřevěnými nebo celoželeznými branami a urovnat válením válci. Obilí se selo nejčastěji ručně ze lněné zástěry uvázané v pase, až později se užívalo secích strojů. Z menších ploch se obilí sklízelo srpem, kterým se též vyžínala tráva. Výkonějším sklizňovým nástrojem byla kosa, se kterou sekáči sklízeli trávu na lukách i obilí na polích. Kosa se skládala z kosiště se dvěma držadly a vlastní železné kosy, která se před sklizní naostřovala naklepáním na kozlíku (podlouhlá stolička s malou kovadlinkou). Přímo na poli kosu sekáč doostřoval brouskem, který nosil za opaskem v plechovém či dřevěném toulci. Pro sklizeň obilí bylo kosište speciálně upraveno. Později byla práce sekáčů nahrazena mnohem výkonnějšími žacími stroji a sekačkami.

Pokosená tráva na lukách se při přípravě sena - senoseči několikrát za den obracela a kupila dřevěnými hráběmi. Fůry svezeného sena se ukládaly do seníků. Také zde byla ruční práce několika lidí nahrazena hrabačkou. Posekané obilné klasy vázaly sběračky do snopů povřísly (provazy z obilných stébel) a dále stavěly do panáků. Také ruční práce při žních byla časem nahrazena žacími stroji a samovazači, které současně sekaly a svazovaly obilí do snopů.

Zrno se z obilných klasů uvolňovalo oklepáváním cepy, oddělovalo od plev řešety (síty) a čisté ukládalo v sýpkách. Namáhavá práce mlatců byla nahrazena ručními a parními mlátičkami. Slámy z obilných stébel se následně používalo k podestýlce dobytka i k výrobě povřísel, rohoží, ošatek, košů a došků na krytí střech.

Důležitými olejnatými a technickými plodinami pěstovanými a rozšířenými na Českokrumlovsku byly mák a len. Len se dále zpracovával na lněné plátno nebo se z něj také zužitkovávala olejnatá semena. Nezanedbatelná byla také domácká výroba užitkových předmětů pletených z vrbového proutí - košů, košíků, nůší, ošatek , opálek a košťat z březového proutí. Doplňkovou a nezbytnou formou domáckého zemědělského hospodaření bylo také včelařství s produkcí medu.

Kvalita a úroveň venkovských obydlí našich předků závisela nejen na jejich sociálních poměrech a finančních možnostech, ale také na zeměpisných, klimatických i národnostních podmínkách, proto jsou také na Českokrumlovsku lidová architektura a na ní závislé životní podmínky značně různorodé. Pro tuto oblast je typický rázovitý uzavřený čtyřboký zděný selský dvůr obestavěný obytnými, zemědělskými a hospodářskými stavbami ze všech čtyř stran. Směrem do českého vnitrozemí se zde okrajově projevuje jihočeské selské baroko, které vyniká především bohatou štukovou výzdobou průčelí a štítů. Svérázný vývoj si udržela také šumavská oblast s převahou německého obyvatelstva, které si uchovalo své tradiční dřevěné roubené stavby, neboť dřevo bylo v této hornaté oblasti stále nejlevnějším a nejdostupnějším stavebním materiálem. Pro Šumavu typická stavení mají charakter roubené chalupy, ve které "pod jednou střechou" byly obytná světnice, komora, černá kuchyně, chlév, stodola i dřevník. Do takovéto chalupy se vcházelo vstupní síní a dále se procházelo vnitřkem domu. Na takovéto řešení obytného prostoru i hospodářského zázemí měla zásadní vliv dlouhá zima s množstvím sněhu, proto vše muselo býti snadno dosažitelné, neboť lidé na Šumavě žili v roztroušených vesnických samotách a na pomoc z okolí se příliš spoléhat nemohli.

Také úroveň bydlení se lišila podle zámožnosti rodiny. V chalupách rodina bydlela, spala, pracovala, vařila i chovala drůbež a drobnější domácí zvířectvo v jedné místnosti, kdežto v selských dvorech a na statcích byly členité obytné prostory odděleny od hospodářských staveb a rodina majitele žila ve světnici, staří rodiče na "vejminku" odděleně od rodiny hospodáře a čeleď v komoře, maštali nebo ve stodole.

Centrem každého stavení byla prostorná obytná světnice (též sednice), kde probíhal veškerý rodinný život i veškeré domácí práce, kde ženy vařily, předly, tkaly, draly peří a muži opravovali i vyráběli nářadí, pletli koše a košťata, vyřezávali dřeváky či štípali louče na svícení. Uspořádání nábytku a prostoru nebylo ve světnici nahodilé, ale vycházelo z letitých tradic - lavice podél stěn a pece, stůl v rohu, pod oknem rohová lavice s vyřezávaným opěradlem, kolem židle a stoličky, nad stolem kříž a "svaté obrázky" mírně vykloněné, pod křížem tříboká skříňka - "koutnice" na cenné předměty a písemnosti, v protějším rohu postel pro hospodáře a hospodyni, truhla, skříň, na nádobí police, "misníky" či kredence, u dveří kropenka na svěcenou vodu a v zimě ještě tkalcovský stav nebo kolovrat.

Vybavení venkovských domácností bylo velmi jednoduché, skromné a čistě praktické. Centrem domácího dění byl masivní stůl s trnoží, nejčastěji profilovaný a sestavený z několika částí. V rohu za stolem a podél stěn a kamen stála lavice nejčastěji se zdobnými opěradly, krom toho stály ve světnici lavice "pracovní" bez opěradel, židle s rozmanitě tvarovanými opěradly i různé stolice a stoličky. Velmi působivý byl zejména lidový malovaný nábytek - skříně, truhly, postele či misníky, které mají v této oblasti Čech typický modrý podklad s bílými výplněmi a pestrými geometrickými, rostlinnými a zvířecími vzory a motivy (srdíčka, růžičky, chrpy, ptáčci, jeleni) a jen zcela výjimečně a vzácně se na něm objevují lidské postavy či dějové náměty. Až jednu čtvrtinu obytné plochy světnice zabírala pec s přistavěnými kachlovými kamny, která sloužila k pečení chleba, vaření a zároveň také k vytápění a k ohřevu vody. Do pece byl přístup zpravidla z přilehlé síně či z černé kuchyně. U kamen pod stropem byla zavěšena bidla k sušení peřin a prádla. Až do 19. století se ve světnících svítilo dřevěnými štípanými loučemi upevněnými do držáků se železným skřipcem, teprve později svíčkami a petrolejovými nebo olejovými lampami.

Do takovéto světnice se vešlo ze vstupní síně, tou se vcházelo také do černé kuchyně a komory, kde se skladovaly potraviny, nářadí a někdy i šatstvo, a ve venkovských chalupách se jí mohlo vejít také do chléva.

Životní podmínky obyvatel Českokrumlovska rozhodujícím způsobem ovlivňoval přírodní ráz okolní krajiny Pošumaví a především pak centrální Šumavy, kterou tvoří asi 140 km dlouhý souvislý pás pohoří s buko-jedlovými lesy v podhorských oblastech, lesy smrkovými v horských pásmech, horskými loukami a pastvinami, rašeliništi i četnými horskými vrcholy.

Obyvatelé Šumavy, žijící v souladu s přírodou, se snažili využívat všech "darů lesa"; užívali zdejšího dřeva jako suroviny k výrobě nářadí, náčiní, sirek, dřeváků, nábytku hudebních nástrojů (rezonanční dřevo) i jako paliva pro domácnost a sklářskou výrobu či jako základního stavebního materiálu. Zdejší vytěžené dřevo sloužilo nejdříve spotřebě místních obyvatel a k jejich domácké výrobě užitkových předmětů pro domácnost (dřeváky, kvedlačky, vařečky, lžíce, dýmky, hračky, zemědělské náčiní a nářadí), teprve s rostoucí poptávkou a těžbou byl stále větší díl dřeva dopravován mimo oblast Šumavy a od 19. století se postupně rozvíjelo i průmyslové zpracování dřeva vycházející z místních tradic - výroba nábytku, lišt, rámů, šindele, stavebních prvků a papíru.

Od konce 18. století se těžba lesa rozšířila i do odlehlejších částí šumavských lesů, kde se začaly zakládat první dřevařské osady. Díky ochraně a pěstování lesa vznikaly i první lesní monokultury - lesy jedné dřeviny, které postupně nahradily původní smíšené pralesy a jimž se později nevyhly ani první rozsáhlé kalamity - roku 1870 polomová a roku 1881 sněhová s následnými kalamitami kůrovcovými ani ničivé lesní požáry. Každá silná vichřice s následnou kůrovcovou kalamitou vždy znamenala nárůst těžby dřeva, neboť lesní porosty musely býti urychleně vytěženy, zpracovány a vyčištěny.

Vytěžené dřevo se sváželo k potokům, odkud se dopravovalo k místním pilám, poháněným vodní silou, nebo se částečně opracované po řekách dopravovalo dále do vnitrozemí. Nejdůležitější přirozenou vodní dopravní tepnou byla řeka Vltava, po které se dopravovalo dřevo ze šumavských lesů do českého vnitrozemí, popřípadě i dále do severního Německa. Po horním toku Vltavy se dřevo plavilo v nesvázaném stavu a po středním a dolním toku pak svázané do vorů. Moderní způsob přepravy šumavského dřeva v tomto směru od roku 1892 zajišťovala nově vybudovaná železniční trať České Budějovice - Želnava. Nedostatek dřeva v rakouském vnitrozemí na konci 18. století podnítil stavbu schwarzenberského plavebního kanálu, kterým se polenové dřevo z nepřístupných a dosud nevyužívaných šumavských lesů kolem Plešného jezera splavovalo k řece Mühl a odtud po Dunaji až do Vídně. (Historie dopravy v regionu Český Krumlov)

Nedostatek kvalitního palivového dřeva v 18. - 19. století vedl místní obyvatele v povodí horní Vltavy, v místech trvale nasycených vodou s rozsáhlými rašeliništi, k těžbě snadno dostupné rašeliny pro otop - tzv. borkování. Z obnažené a odvodněné stěny rašelinného ložiska se ručně speciálními rýči odřezávaly jednotlivé rašelinové cihly - borky, které se následně nechaly vysychat naskládané do "komínků" či na dřevěných sušácích. V 19. století se užití rašeliny rozšířilo do polních hnojiv a pěstebních substrátů i jako izolačního materiálu v průmyslové výrobě.

Zemědělský ani dřevařský venkov se v minulosti neobešel bez kováren a hamrů, které zajišťovaly dostatek běžně potřebných nástrojů - seker, kladiv, kleští, motyk, srpů, kos, rýčů, lopat, radlic pluhů i hřebíků. Jejich podstatnou částí byla kovadlina, výheň s komínem a k ní napojený měch, kterým se do ohniště vháněl vzduch pro dosažení vyšší teploty. Velké kovářské dílny - hamry, které stávaly při potocích a řekách, neboť k práci potřebovaly dostatek proudící vody, která uváděla do pohybu mohutné kladivo - "kobylu", sloužily především k výrobě větších polotovarů. V kovárně, která mohla stát samostatně nebo jako součást hamru, se kladivem na kovadlině tepelně upravené železo tvarovalo do konečné podoby.

Rozvoj výroby skla na novohradském panství buquoyském nastal v 17. století za podpory Marie Magdaleny de Biglia, manželky prvního majitele panství Karla Bonaventury Buquoye. Tehdy sklárny na novohradském panství produkovaly především sklo zdobené řezbou - misky, poháry s víkem i menší pohárky. Mezi lety 1673 - 1689 se takřka současně podařil objev čirého křišťálového skla ve sklárnách na eggenberském panství vimperském i na buquoyském panství novohradském. Kromě čirého skla produkovaly tyto sklárny také sklo barevné - modré, zelené, žluté, rubínové i fialové. Během 17. a 18. století získalo české sklo ze Šumavy obdiv ve středoevropském prostoru, kde postupně vytlačovalo produkci benátskou. Šumava byla tehdy oblastí s největší koncentrací skláren v Čechách (na konci 18. století jich zde bylo 41 ze 64 v Čechách).

Do dějin českého sklářství se výrazně zapsal hrabě Jiří František August Buquoy (1781 - 1851), přírodovědec a fyzik, který na základě pokusů vynalezl originální technologii výroby černého neprůhledného skla - hyalitu (r. 1817) a výrobu doplnil ješte o hyalit červený (r. 1819).

V první polovině 19. století se nejproslulejšími stávají schwarzenberské šumavské sklárny v Adolfově, pojmenovaná podle knížete Jana Adolfa II., a v Lenoře, která dostala jméno podle Adolfovy manželky Eleonory, neboť ti věnovaly sklářství na svých panstvích mimořádnou pozornost. K postupnému zániku šumavských sklárem docházelo od poloviny 19. století pod vlivem levnější konkurence, klesajícího zájmu o sklářské výrobky, vyčerpání místních zdrojů dřeva i palivové krize v českém a rakouském vnitrozemí.

Tradice sklářství na Českokrumlovsku sahá až do středověku s nejstarší zmínkou již z roku 1379 o Skelné huti na panství Vítkův Hrádek. Také názvy dalších napovídají o sklářské výrobě - Stará huť u Ktiše, Stará huť u Horní Plané či Skláře u Hořic na Šumavě. Od roku 1693 huť v Pohoří na Šumavě vyráběla velká tabulová a zrcadlová skla, zbytků skleněných tabulí pak místní skláři využívali k domácké výrobě lidových podmaleb na skle, převážně s náboženskými motivy a postavami světců, které nalezly odbyt především na poutích a jarmarcích doma i v daleké cizině. Mezi největší sklárny na Českokrumlovsku patřila skelná huť s brusírnou v Josefově Dole u Horní Plané založená roku 1823. (Historie sklářství v regionu Český Krumlov)

Počátky průmyslového podnikání na Českokrumlovsku byly velmi skromné, jelikož nedostatek nerostných surovin, investic a kapitálu, nedostatečná síť silnic a železnic i nedostatek většího množství pracovní síly zapříčinily zaostalost celé oblasti, neboť místní manufaktury a později i továrny, opírající se o místní surovinové zdroje a dlouholetou tradici založenou na jednoduchých výrobních programech, zaměstnávaly pouze 3,9 % obyvatel regionu. (Historie průmyslové produkce v regionu Český Krumlov)

Průmyslových podniků nevzniko na Českokrumlovsku mnoho a ani různorodost oborů výrobní činnosti nebyla bohatá - železárna v Holubově, slévárna a strojírna ve Zlaté Koruně, továrna na výrobu rámů v Českém Krumlově, sirkárna ve Zlaté Koruně, přádelna lnu a konopí v Novém Spolí u Českého Krumlova nebo továrna na sukno v Českém Krumlově.

Na místní bohatou tradici výroby papíru, sahajicí až k roku 1572, navázal roku 1861 koupí českokrumlovské Pachnerovy papírny Ignác Spiro (1817 - 1894). Po ničivém požáru českokrumlovské papírny v roce 1866, při kterém byla takřka celá výroba zničena, zakoupil Spiro v roce 1867 Pečkovský mlýn u Větřní, aby zde zřídil brusírnu dřeva a později i papírnu. Nová, průmyslová, etapa této papírny byla zahájena v roce 1911, kdy se v továrně zaměřené na výrobu obalového a novinového papíru postavil parní rotační papírenský stroj, tehdy největší na světě. Druhý papírenský závod v roce 1884 založil, původně jako sulfitovou celulozku, Arnošt Porák ve Vltavském mlýně u Loučovic. Ta se časem zaměřila především na produkci lepenky, kartonu a obalového papíru.

Třebaže Českokrumlovsko patří k regionům se skromným nerostným bohatstvím, má pestrou hornickou minulost v těžbě stříbra, zlata a grafitu. Nejstarší písemná zmínka o dobývání stříbra v Českém Krumlově pochází z roku 1475 a největší rozkvět dolování zde nastal mezi léty 1519 - 1550. Po vyčerpání rudných žil sice následoval útlum těžebních aktivit, ale ještě v následujících stoletích 17. a 18. byly provedeny pokusy těžbu stříbra opět obnovit, ovšem bez výrazného úspěchu a dobývání stříbra na Českokrumlovsku definitivně skončilo k roku 1849. V době, kdy těžba stříbra na Českokrumlovsku upadala a postupně i zanikala, zde bylo na počátku 19. století zahájeno dolování grafitu. Největší ložiska grafitu a zárověň také nejstarší tuhodoly na Českokrumlovsku byly v okolí Černé v Pošumaví, Hůrky, Mokré a Bližné, kde byla těžba zahájena k roku 1811, i když první zmínky o dobývání tuhy v této oblasti pocházejí z roku 1767, kdy byla získávána nehornicky místními sedláky, kteří ji původně používali k mazání dřevěných os kol vozů a jako leštidla. Teprve v roce 1811 byla tuha prohlášena vyhrazenou nerostnou surovinou a její dobývání se začalo řídit báňskými předpisy a zákony, oficiálně tak mohly být otevřeny doly ve schwarzenberském vlastnictví v Černé v Pošumaví a okolí. Místní produkce byla zpočátku zpracovávána při výrobě slévárenských žáruvzdorných tyglíků a v tužkárnách ve Zlaté Koruně a Českých Budějovicích. Zvýšení poptávky po grafitu kolem roku 1846 znamenalo otevření nových tuhodolů přímo v Českém Krumlově , které zažily vrchol těžby mezi léty 1897 - 1906, kdy Krumlovské těžařstvo bratří Poráků vyváželo lisované bloky rafinované tuhy do Německa, Británie a Ameriky.

(mj)