Nekropole Rožmberků ve vyšebrodském klášteře

Nelze začít jinak než citací z počátku 20. století: "Rádi okřejeme pohledem na krásný obraz Hellichův, moderního původu, který jest jaksi náhradou za bývalou nástěnnou malbu chrámovou, jíž zub času ponechal dnešku sotva znatelné obrysy. Kdo ví, jak dlouho bychom stáli u legendárního toho výjevu, kdyby laskavý průvodce nás neupozorňoval na podzemní hrobku, která dle udržované domněnky má býti umístěna dole pod presbytářem. Rouškou tajemnosti jest toto podzemní místo k smrti, kam téměř po čtyři staletí noha lidská nevkročila. Průvodce nám s ochotou sděluje zkazky, které spřádají tyto podzemní kobky, kde dřímají věčný sen mecenáši rodu Rožmberského, počínajíc od Voka, zakladatele kláštera, až po Petra Voka. Když uložen byl k věčnému spánku v kostele Mariánském poslední mužský potomek rožmberského domu, řečený již Petr Vok, pro nějž jediné tu bylo místo vyhrazeno, šraňky přepilovány, aby již do krypty žádný se klásti nemohl. Erbová pečeť byla zkasírována, a tak rod slavný rožmberský, který přes 400 let trval, zahynul. Dva mniši, kteří byli pohřebním ceremoniím přítomni, a do toho zasvěceni, zemřeli prý jakoby řízením Prozřetelnosti náhlou smrtí, vzavše sebou tajemství to do hrobu. Od té doby žádný smrtelník tuto uschlou větev pánů z Růže v tajemné, vlhké hrobce svým vstupem ze snu nevyrušil. K mrtvolám pánů z Růže druží se ještě jiná zkazka také takového ponurého druhu jako předešlá. Kronikář Bohuslav Balbín vypravuje pověst, kterou prý se dověděl kdysi od jednoho řeholníka vyšebrodského kláštera, že mrtvoly tu pochovaných pánů z Růže nejsou dle zvyku uloženy v rakvích, nýbrž že prý sedí v křeslech dokola jako vladaři i po smrti ..."

Literatury, která se zabývá problémem lokalizace, velikosti a obsahu hrobky pánů z Růže ve vyšebrodském cisterciáckém klášteře, je hodně. Jejím hlavním nedostatkem je nekritické přijímání neověřených faktů s romantickým nádechem. Balbínova mysteriózní informace o pohřbech Rožmberků v křeslech se zachovala téměř do současnosti. Za zdařilé shrnutí všech pramenů lze považovat práci M. Hlinomaze a J. Koldy, kteří odpovídají na otázky M. Millauera, které položil již v roce 1819: kde je hrobka umístěna a které osoby rožmberského rodu jsou v hrobce pohřbeny. K zodpovězení těchto otázek podstatně přispěly rukopisy klášterního archiváře a knihovníka S. Kühwega, který podal výčet pohřbů v klášterním kostele i v ostatních místech kláštera.

Lokalizace hrobky pod presbytářem klášterního kostela vyvstává teprve z citace třetího pohřbu. U prvních dvou pohřbů, Voka I. z roku 1262 a Vítka IV., který zemřel 22. září (rok úmrtí není znám), není místo pohřbu uvedeno. Domnívám se, že v té době nebyla ještě rožmberská hrobka dokončena. Jako třetí v rožmberském nekrologu kláštera je uvedena Eliška (Alžběta) Rožmberská z Dobrušky, manželka Jindřicha I., která umírá 22. ledna 1307 a je pohřbena do dokončené rodové hrobky. Ve středověku bylo tradicí, že si šlechtické rody zřizovaly hrobky v kostelích klášterů, které založily. Zakladatel kláštera počítal s tím, že jeho založením si zajistí spásu své duše. Rodová pohřebiště měla být současně trvalým pomníkem slávy rodu a symbolem jeho kontinuity a starobylosti. Rožmberkové byli v době založení vyšebrodského cisterciáckého kláštera nejvýznamnějším českým šlechtickým rodem a od samého počátku se s klášterem počítalo jako s rodovou nekropolí. Pohřbem Voka I. z Rožmberka již v roce 1262 (zemřel 3. června 1262) začala v klášterním kostele řada deseti generací pohřbů příslušníků tohoto mocného rodu. Celkem zde bylo v letech 1262 až 1612 pohřbeno třicet sedm příslušníků rožmberského rodu a další tři příslušníci krumlovské větve, z toho 23 mužů a 17 žen. Umístění hrobky odpovídá středověké představě o zmrtvýchvstání a souvisí s přáním, aby zesnulí byli pohřbeni co nejblíže ohnisku spasení, tedy hlavnímu oltáři.

Po pohřbu Petra Voka, posledního člena rožmberského rodu, byla hrobka znepřístupněna. Z Březanovy kroniky vysvítá, že v ní zbylo místo už právě jen pro Petra Voka. Časopis Zápisník (26/1968) rozvádí do podrobnosti smyšlenku, že si Petr Vok vymínil ve své závěti, že po jeho smrti již nikdo nesmí do hrobky vkročit. Předtím prý vybral z krypty drahocennosti svých předků a zákaz měl zamezit odhalení jeho činu. Při studiu Vokovi závěti se však nedaří objevit po tomto zákazu ani stopy. Vstupovat do hrobky již neměl kdo a pro klášter bylo samozřejmostí bdít nad klidem své bývalé ochranitelské vrchnosti. Rozsáhlá stavební činnost spojená s předlážděním kapitulní síně a většiny kostelní lodi kolem roku 1880 nepodnítila snahu po odhalení vchodu do hrobky. Sice se prý po něm pátralo, ale zřejmě ne příliš efektivně. Na plánu pohřbů v klášterním kostele z roku 1784 je nápadná skutečnost, že celý presbytář a levá polovina prostoru před křížovou mřížkou jsou prázdné, bez vyznačení pohřbů, což umožňuje předpoklad, že byl tento prostor vyčleněn jako pohřebiště zakladatelského rodu Rožmberků.

V roce 1902 došlo k poklesu stupňů hlavního oltáře a 3. 12. 1902 byl proveden sondážní výkop. Po zhruba jednometrovém kopání se narazilo na klenbu a pod klenbou na hrobku o rozměrech 5 x 3 metry a výšce kolem 1,5 m. Uvnitř byly objeveny dvě cínové rakve, z nichž podle nápisu jedna patřila Petru Vokovi. Ostatní prostor byl vyplněn zpřeházenými zbytky zetlelých dřevěných rakví. Otvor pro zasouvání rakví byl zavalen velkým kamenem. Po zjištění příčiny poklesu kněžiště byla hrobka zase rychle uzavřena. Zjištění skutečné rozlohy hrobky bylo překvapením i zklamáním pro samotné objevitele, což je patrno i ze stylizace oficiální zprávy v řeholním tisku. Objevem v roce 1902 však nebyl zájem o kryptu uspokojen a lze zaznamenat další pokusy o proniknutí do prostor rožmberské klášterní hrobky.

Třeboňský archivář Václav Hadač popisuje, jak před první světovou válkou v doprovodu opata Bruno Pammera a řemeslníků sestoupil z presbytáře do předsíně hrobky. Po roce 1945 se proslýchalo, že vchod do hrobky je situován pod opatským křeslem v presbytáři na evangelijní straně. Millauer zmiňuje fakt, že opat Teuschman a staří řeholníci uvádějí, že místo vchodu do krypty je právě tam, kde poklekají novicové před mší, tedy vlevo od vchodu do kněžiště. O umístění hrobky mluví i klášterní nekrologia, která uvádějí, že pohřby se prováděly v kněžišti. Mezi smyšlenky lze zařadit i zprávu, že nacisté do místa posledního odpočinku Rožmberků ukryli část svého pokladu. Podle vzpomínek docenta A. Friedla se v letech 1962 a 1963 mluvilo o možnosti otevření hrobky. Dle dochovaných písemných pramenů se však jediné doložené proniknutí do hrobky událo 3. 12. 1902.

(fs)

Další informace:
Historie regionu Vyšebrodsko
Rožmberk
Rožmberkové
Rožmberský znak
Klášter Vyšší Brod