Kájovská škola

Zajímavou kapitolu v historii školství na Českokrumlovsku tvoří dějiny školy v Kájově v období 17. a 18. století. Tato škola nižšího typu, spravovaná cisterciáky ze Zlaté Koruny, působila při významném mariánském poutním místě, které leželo zcela osaměle poblíž Českého Krumlova. Pro poznání její činnosti se dochovaly pozoruhodné barokní prameny.

První zmínka o kájovské škole pochází z roku 1469, kdy zdejší farář Michael Pils spolu s učitelem ubránil kostel proti houfu ozbrojenců, kteří vypálili faru a školu. V roce 1629 došlo ke stavbě nové školní budovy, v níž byl však umístěn i hostinec a pokoje pro poutníky. Kájovští učitelé se proto kromě vyučování věnovali i čepování piva a obsluze. Tento stav trval až do roku 1674, kdy se bývalý kájovský učitel Maxmilián Skerle, propuštěný pro nedbalost, osamostatnil a od českokrumlovské vrchnosti si vyžádal svolení k provozování hospody. Při této příležitosti také zabral většinu budovy a pro nového učitele i žáky zbyla pouze jedna malá místnost, kde učitel žil i vyučoval. Funkce hospodského a učitele se definitivně oddělily. Soužití krčmářů a učitelů v jednom domě bylo problematické a občas docházelo i na nadávky a rány. Tato situace vznikla díky dlouholetým sporům mezi klášterem ve Zlaté Koruně a českokrumlovskou vrchností o výnosné právo čepovat pivo na poutním místě.

Škola podléhala dozoru zlatokorunských opatů, kteří jmenovali nové učitele, bezprostředně však byl učitel podřízen kájovskému faráři. Klášter měl na Kájov patronátní právo, proto byli faráři vybíráni ze zlatokorunských řeholníků. Učitelé pocházeli obvykle z poddanských měst na Českokrumlovsku nebo z Horních Rakous. Školu navštěvovalo na konci 17. století málo žáků, obvykle jen pět chlapců, jak vyplynulo ze zprávy opata pražskému arcibiskupovi z roku 1700. Přesto si učitelé obvykle přibírali i pomocníka. Ve škole se vyučovalo čtení, psaní počty a základy hudby, které byla věnována velká pozornost. V roce 1674 učinil eggenberský lékař Ondřej Volkshofen odkaz pro školu ve výši 500 zlatých, "aby se zde vzdělávala mládež ve figurální hudbě, ve čtení, psaní a aritmetice." Učiteli patřila kromě místnosti, kde žil i vyučoval, malá zahrádka u školy. V užívání měl i louku, dvě krávy a v neděli mohl obědvat na faře. V sedmdesátých letech 17. století činil jeho půlroční plat 8 zlatých 20 krejcarů, kromě toho měl nárok i na různé naturálie.

O povinnostech učitele podává informace unikátní školní řád z přelomu 17. a 18. století. Učitel měl podle řádu milovat ctnost, nenávidět neřesti a žít v klidu a počestnosti, aby všem dával dobrý příklad. Učiteli nemělo také na ničem tak záležet, jako na výzdobě a čistotě kostela. Teprve třetí bod se vztahoval k výuce. Učitel byl povinen vzdělávat mládež nejen v psaní a počítání, ale i v dobrých mravech a ctnostech. Měl také dohlížet na žáky, aby nepohoršovali svým chováním poutníky a nechovali se hlučně v kostele. Další body se týkaly vztahu učitele k faráři. Učitel se nesměl bez jeho svolení vzdálit z Kájova a měl plnit všechny jeho příkazy. Mezi další povinnosti učitele patřilo provozování chrámové hudby, vyzvánění, natahování hodin a zavírání dveří na hřbitov. Kájovští učitelé se kromě těchto povinností věnovali i prodeji devocionálií (sv. obrázky, škapulíře, růžence, svíce) poutníkům. Předměty jim dodávala duchovní správa. Školní řád potvrzuje, že učitel byl spíše všestranným farním a kostelním zaměstnancem než samostatným vyučujícím. Kájovský školní řád naznačuje, že se při vlastní pedagogické činnosti kladl větší důraz na morální hodnoty než na samotné vzdělání.

(zp)

Další informace:
Základní a mateřská škola Kájov
Poutní kostel Kájov