Historie sklářství v regionu Český Krumlov

Z historie sklářství na Kaplicku

Organickou součástí bývalého politického okresu Kaplice (1850 - 1949) byl soudní okres Nové Hrady. Již dříve Kaplicko spolu s Novohradskem tvořilo větší část Novohradského panství, které bylo v držení rodu Buquoyů.

Geograficky je tento region ohraničen na západě řekou Malší, na východě říčkou Stropnicí, na severu pahorkatinou Slepičích hor a jižní stranu uzavírá hradba Novohradských hor. Přírodní poměry zde vytvořily surovinovou základnu pro vznik a rozvoj sklářských hutí. Pralesovité porosty poskytovaly kvalitní palivové dřevo, byla tu ložiska sklářských písků a vodní toky nabízely energetické využití. Kolonizací převážně německy mluvícího obyvatelstva sem byla získána levná pracovní síla. Tohoto výrobního potenciálu bylo koncem 14. a začátkem 15. století použito k zakládání skláren.

První sklárna v této oblasti, o níž jsou zprávy z roku 1401, byla v Klažarech. Teprve od roku 1588 se připomíná sklárna na Vilémově Hoře (Wilhelmberg), dnešní Hojná Voda, kterou založil Vilém z Rožmberka - po němž také obdržela své jméno. V té se vyrábělo sklo benátského stylu malované a zlacené, určené hlavně pro rožmberský dům, které však dosáhlo věhlasu i v cizině. Po zániku této sklárny na počátku třicetileté války založila roku 1623 Marie Magdalena Buquoyová Novou Huť na Vilémově Hoře, která byla v provozu až do roku 1677.

V letech 1673 - 1674 založil Francouz Louis le Vasseur d´ Ossimont sklárnu na výrobu křišťálu v Nových Hradech a vedl ji do roku 1689. Vyráběl dokonalé čiré duté sklo bohatě tvarované, z něhož se dělaly různé stolní ozdoby ve tvaru zvířat, loděk. Dále opálové sklo, tehdy nové zakalené bílé kostní sklo či sklo se zatavenými tyčinkami.

Bohaté a nevyužité zásoby dřeva daly vznik celé řadě skláren. Nedaleko zaniklé sklárny Nové Hutě byla postavena již třetí sklárna, nazvaná Křišťálová Huť. Tato i Novohradská huť zanikly v roce 1705.

V Údolí u Nových Hradů vznikly brusírny skla a jejich výrobky byly vyváženy až do Florencie. Jakmile se ukázalo, že založené hutě jsou výnosné, byly postupně postaveny hutě v Lužnici (1677 ), v Pohoří na Šumavě (1693), na Mlýnském vrchu nedaleko Hojné Vody (1757). Jan Buquoy vystavěl Tereziinu Huť (1764), dále to byly hutě Jiříkovo Údolí (1744), Janovy Hutě (1777), pozdější zakladatel sklárny v Lenoře Jan Mayer založil hutě Pavlínu u Pohoří na Šumavě na úpatí hory Kamenec (1780), Stříbrné Hutě (1782) a Bonaventura (1794). Jako poslední povstala sklárna v Černém Údolí (1837 - 1838). Při těchto sklárnách vznikly dělnické domky, z nichž později vyrostly celé osady. Výrobní program v těchto hutích byl různý. V Pohoří na Šumavě se vyráběly tabule skla na výrobu velkých zrcadel i tabule pro velká okna barokních domů a paláců. Tyto tabule foukali specialisté - tzv. tabuláři, kteří zde pracovali již na počátku 18. století. Zbytky skleněných tabulí byly používány ke zvláštní specializované výrobě - podmalbě na skle, která se provozovala hlavně podomácku. Technologie výroby spočívala v tom, že se na tabuli skla barvami nanášely různé motivy.

Pod sklo se nejprve položila šablona, podle níž malíř nakreslil výrazné černé kontury. Jednotlivé plochy s pak vyplňovaly barvou. Nakonec byla malba přelepena tmavým podkladem nebo potřena stříbrnou barvou, skleněný obrázek byl zasazen do rámečku a dílo bylo hotovo. Vlastní způsob malby byl v podstatě velice jednoduchý, spočíval v kopírování starších obrázků nebo tištěných vzorů, zrcadlově obrácený pohled (z hlediska diváka) způsoboval, že zvláště na starších se například objevuje stranově obrácený nápis nebo světec drží atributy v opačné ruce než je obvyklé. Většina obrázků na skle zpodobňovala nejrůznější svaté (oblíben byl svatý Florián, ochránce před požáry), často také další náboženské motivy; světské bývaly zcela výjimečné.

Obrázky malované v Pohoří jsou charakteristické například ohnivou barvou rouch a důrazem na žlutou barvu vyvolávající iluzi zlata. Lidé si tyto obrázky kupovali na poutích, jarmarcích, od podomních obchodníků a věšívali je ve světnici do rohu nad stůl, v polovině 19. století i ve dvou řadách nad sebou. Obrázky na skle začaly být vytlačovány až ve druhé polovině 19. století obrázky barvotiskovými.

V podnicích založených Janem Mayerem (Pavlína, Stříbrné Hutě a Bonaventura) se na počátku vyráběla módní klasicistní skla s diamantovým brusem.

Sklárna v Černém Údolí před rokem 1881 produkovala křišťálové a obyčejné brusné sklo křídové a zelené. Tabulové okenní sklo i menší množství skla se vyváželo do nitra Čech i Rakouska. Nová větší sklárna, která byla vystavěna později, začala po roce 1884 vyrábět vzácnější druhy skla tabulového, barevného i bílého, antické sklo, kamenné sklo hyalitové (zvláštní tvrdosti, lesku a nepropustnosti světla, jež se podobalo spíše drahokamu než sklu). Jeho dekorativnost ještě zvýšilo pozlacování a broušení. Vedle původního černého hyalitu se tu tavil i hyalit červený a mramorovaný. Výrobky se vyvážely pod značkou Schwarzthaler Glas do Rakouska, Uher, Německa, Švýcarska, Ruska, Ameriky a Indie. Ocenění získaly na výstavách v Paříži r. 1855, Českých Budějovicích r. 1884, Praze r. 1891, Chicagu r. 1893.

Tavením a zušlechťováním hyalitového skla se zabývaly také sklárny v Jiříkově Údolí a Stříbrných Hutích. Toto sklo, které kralovalo období biedermeieru, bylo vynalezeno v roce 1816 pod vedením dr. Jiřího Františka Augusta Buquoye - matematika, chemika, filozofa a hospodáře - ve sklárně Jiříkovo Údolí. Ve Stříbrných Hutích byla v polovině 19. století obnovena výroba rubínového skla vyváženého až do přístavních měst Severního a Baltického moře. Ve druhé polovině 19. století nastal soumrak a postupný zánik skláren, který trval do první třetiny 20. století. Hlavní příčinou úpadku bylo vyčerpání dřevních zásob, napodobování hyalitického skla levnějšími imitacemi a konkurence velkých skláren.

Jak skelné hutě vznikaly, tak také zanikaly. Chronologicky zanikaly v tomto pořadí: jako první sklárna v Lužnici (1715), po ní následovaly Pohoří na Šumavě (1777), Mlýnský vrch (1789), Tereziina Huť (1798), Janovy Hutě (1838), Pavlína (1852), Stříbrné Hutě a Bonaventura u Stříbrných Hutí (1881), Jiříkovo Údolí (1900), Černé Údolí (1930) .

Z těchto vyhaslých hutí odcházeli za obživou huťmistři a kvalifikovaní dělníci do skláren na Šumavě a v severních Čechách. Tak například Johann Lötz - řezač a brusič z některé sklárny na novohradském panství - si najal v letech 1836 - 1837 sklárnu v Aníně u Sušice a založil sklářský rod, který se stal jedním z nejznámějších a nejváženějších na Šumavě.

(vh)