Barokní velmož Jan Kristián I. z Eggenberku

Jan Kristián I. z Eggenberku se narodil 7. 9. 1641 jako druhé dítě Jana Antonína I. z Eggenberku a Anny Marie Braniborské. V roce 1654 se spolu s mladším bratrem Janem Seifriedem (narozen 12. 8. 1644) stal posluchačem jezuitské univerzity ve Štýrském Hradci. Kromě toho se bratři věnovali honům na zajíce, lovům se sokolem, chytání ptáků, střelbě, nepříliš úspěšně hře v kuželky, ale i tanci a studiu cizích jazyků. V červnu 1660 se vydali na studijní cestu a během tří let navštívili Německo, Španělsko, Spojené Nizozemí, Francii, Švýcarsko, Itálii. Pro cestu do Anglie nedostali matčino svolení. V březnu 1663 jim v Římě udělil audienci papež Alexandr VII. a v červnu se pak vrátili do Štýrského Hradce. Po návratu z cest bylo třeba vyřešit spory o dědictví po otci, neboť Jan Antonín z Eggenberku nezanechal závěť. V červnu 1665 souhlasil Jan Kristián z Eggenberku s rovným rozdělením majetku a krátce nato se odebral se svými úředníky a služebníky do Českého Krumlova, který si zvolil za své stálé sídlo. Spory s bratrem, zejména o říšské statky a úřady, se však táhly dále až do roku 1672. Při jejich řešení se Jan Kristián seznámil s Marií Arnoštkou, hraběnkou ze Schwarzenberku, dcerou knížete Jana Adolfa ze Schwarzenberku, jenž byl shodou okolností jednou z osobností, které předtím usmiřovaly oba znesvářené eggenberské bratry. 21. února 1666 se ve Vídni Jan Kristián s Marií Arnoštkou oženil. S příchodem Marie Arnoštky z Eggenberku, této vzdělané a uměnímilovné dámy, s níž si Jan Kristián velmi dobře rozuměl, nastalo pro Český Krumlov nové období rozkvětu. Příznačným charakterovým rysem obou manželů byla velkorysost. Oba měli zájem o umění, o čemž svědčí bohatý kulturní život na jejich dvoře. Jan Kristián si vedl dobře v hospodaření na svém majetku, i když v prvních letech své vlády byl okrádán některými vlastními úředníky. Dal vylepšit mnohé na svých panstvích a koupil hamr u Dobrkovic (roku 1660), statek Červený Újezd (1662), statek Dub u Tábora, (1666), statek Chlum u Křemže (1668), statek Myslín (1679), dvůr ve Světlíku (1680), dvůr Bartochov (1688), statek Běleč (1688) a statek Kosmo (1696).

Význačné postavení v kruzích vysoké šlechty, bohatství, nutnost přiměřeného společenského vystupování a v neposlední řadě soukromý zájem o umění vedly oba manžele k postupným stavebním úpravám českokrumlovského zámku, aby odpovídal všem tehdejším nárokům na vybavení barokního knížecího sídla. K hlavním změnám zde došlo ve druhé polovině 17. století. Manželé Jan Kristián a Marie Arnoštka z Eggenberku dali v osmdesátých letech 17. století postavit pro svou hereckou skupinu samostatnou divadelní budovu, která se po přestavbách a přizpůsobení scénickým potřebám v šedesátých letech 18. století zachovala až dodnes. (Eggenberské zámecké divadlo v 17. století). V původním objektu se hrálo ještě na počátku 18. století, ale pak zájem majitelů o divadlo z různých příčin upadl a budova pomalu propadávala zkáze. O její přestavbu se postarali až Schwarzenberkové. První zpráva o eggenberském hudebníkovi pochází z roku 1664. Později zřízená zámecká kapela byla složena z trubačů a časem také z tympanisty. (Eggenberská kapela) Kapelu trubačů doplňovali podle potřeby hráči na jiné nástroje. Nejznámějším členem kapely byl její kapelník Domenico Bartoli. Hudebníci hrávali snad každý den v zámecké kapli, při stolování a často při společenských zábavách, na plesech, maškarních merendách a během honů. Manželé jim byli příznivě nakloněni a někteří trubači měli i mimořádnou důvěru knížete, který je jako jediné ze svých služebníků pověřoval vyřizováním různých poselství (např. dopravou a doručováním peněz do dalekého zahraničí).

Výtvarní umělci přicházeli do Českého Krumlova hlavně z ciziny, i když někteří byli místního původu. Nejednalo se sice většinou o "velké" umělce, jejichž díla by mohla v dějinách umění zaujmout význačnější místo, ale charakterem své tvorby plnili potřeby a požadavky zámeckého pána. Méně význačné práce ztratily po skončení praktického upotřebení význam a byly odstraněny. Z malířů, kteří v Českém Krumlově tehdy působili, je třeba uvést Jana Melichara Otta, Zachariáše Ignáce Vojáka, Jindřicha de Veerle, Domenica Rosettiho či Johanna Martina Schaumbergera. Ze sochařů vynikal především Jan Worath a kameník Jan Plansker.

Jan Kristián I. z Eggenberku byl zbožným člověkem a měl také přijatelné sociální cítění. Nešetřil drobnými dary a almužnami. Mnoha městům a cechům na svém majetku udělil nebo vylepšil privilegia. Na Šumavě zakládal nové osady a přispěl rozhodující měrou k osídlení předtím zcela nepřístupných lesních oblastí. Zemřel 14. prosince 1710 ve svém paláci v Praze na Hradčanech. Jeho tělo bylo přechodně uloženo v rožmberské kryptě v kostele sv. Víta ve městě Český Krumlov a posléze převezeno do minoritského kláštera Panny Marie Pomocné ve Štýrském Hradci. Podle závěti z roku 1696 a dodatku k ní z roku 1710 učinil univerzální dědičkou majetku svou manželku Marii Arnoštku. Vdova určila ve své závěti z roku 1717 dědicem synovce Adama Františka ze Schwarzenberku. Sama zemřela v roce 1719.

Nastal soumrak eggenberského rodu, který zmizel z jeviště dějin neočekávaně a rychle. Na zlomu 17. a 18. století byl jediným mužským členem starší ("české") linie rodu bezdětný Jan Kristián, spějící nezadržitelně ke svému životnímu konci osamocen vedle své manželky Marie Arnoštky. Štýrská větev rodu byla podle tehdejšího přesvědčení zajištěna dostatečně. V době, kdy zemřel Jan Kristián, byl ještě naživu Jan Seyfried, jeho syn Jan Antonín II. a vnuk Jan Kristián II. V roce 1713 však zemřel děd Jan Seyfried, po něm roku 1716 jeho syn Jan Antonín II. a zakrátko, 23. února 1717, i vnuk, teprve třináctiletý Jan Kristián II., jenž podlehl zánětu slepého střeva. Vynořovaly se tedy otázky, co s jeho majetkem, který měl v zájmu rodu po smrti kněžny Marie Arnoštky připadnout štýrské větvi. V době její smrti (roku 1719) nebyl z mužských potomků štýrské větve naživu již nikdo. Dědicem se stal Adam František ze Schwarzenberku, synovec kněžny Marie Arnoštky. Ostatní možní dědici vznesli odpor proti Schwarzenberkovi. Nakonec však byly dědické nároky Adama Františka ze Schwarzenberku českou dvorskou kanceláří potvrzeny. Celé dědictví po starší eggenberské větvi přešlo od roku 1719 do vlastnictví Schwarzenberků.

(mko)